Tvářička. Příhoda. Jak libo.
Čekám si tak večer na pozdější spoj, jelikož obvyklý mi ujel. Autobus konečně přijede, prohodím několik zdvořilostních frází s řidičem, který mi podává jízdenku a rovnou tiskne další pro slečnu, jež stojí za mnou.
"No jé, ahoj! To je prima, že jsme se tu potkaly!" rozzáří se najednou ona slečna. "Taky jedeš? Nebo... se... my... neznáme?" dokončí velmi obezřetně, když spatří můj výraz. (Který jest nezvykle vykolejený, neb ona mi taky kohosi trochu připomíná. Osobu, o které vím naprosto jistě a bezpečně, že má asi tisíc lepších věcí na práci než postávat na autobusové zastávce sto sedmdesát kilometrů od svého domu.)
"Neznáme. Ale to nic, stává mi to docela často, od lidí, který neznám," pokrčím rameny.
"Ta slečna, se kterou jsem si vás spletla," hlesne pak nebohá slečna opatrně, "tý je šestnáct..."
Alespoň něco příjemnýho.
Žádné komentáře:
Okomentovat