Že v patnácti dostane člověk občanku juniorskou s platností jen na pět let, to je všeobecně známo. S tím ustavením jsem vřele souhlasila, protože mé první občance dominovala fotka s vlasy do trojúhelníku, v divné mezifázi dorůstání po myšlenkovém zkratu, a s velmi namíchnutým výrazem, neboť fotografka naprosto nevhodně zdržovala a já pak šla pozdě do kina. (Na Pomstu Sithů.)(Na sraz s člověkem, který tam vůbec neměl dorazit, a mě hrozně štvalo, že jsem se ukázala jako člověk, co chodí pozdě.)(Byly to velmi silné negativní asociace.)
Takže dá rozum, že jsem se velmi těšila na tu novou, kam jsem si obstarala fotku vážně pěknou.
A že mě dost rozladilo, když se ukázalo, že má kdovíproč platnost zase jen pět let. Nadávala jsem, že taková pěkná podobenka se hned tak nepovede a oni mi ji na pět let upřou, a poslouchala vtipy o tom, že úřad asi předpokládá, že se do těch pěti let stejně vdám a budou mi dělat novou, tak šetří. A těm vtipům jsem se vzhledem ke své situaci cynicky smála.
Nedlouho poté jsme vyráželi na školní exkurzi, na kterou nás pustili právě na základě občanky, a při té příležitosti jsme si je vzájemně prolustrovali.
V naší skupině jsme byly jen dvě postižené touhle zvláštní vůlí úřadu, další pětiletou občankou. Já a spolužačka jménem A.
Fast forward, posuneme se o čtyři a kus roku dál...
Libuju si, jak mi načasování pěkně klaplo, že všechno stihnu vyřídit tak akorát před exspirací občanky s pěknou fotkou, a jak tak nad tím přemýšlím, uvědomím si zvláštní věc - v naší skupině, se kterou jsem tenkrát porovnávala občanky, jsou dvě osoby, které vzhledem k životním okolnostem občanku měnily.
Vdané jsme já a A.
Žádné komentáře:
Okomentovat