Pravidelnou (ob)páteční tradicí je můj sprint na vlak. Nejinak tomu bylo posledně.
Chvátám, chvátám, vletím do haly, zakoupím jízdenku (a vzhledem k asi třiapadesáti věcem, které se mi o závod honí hlavou, se přeřeknu v tom, kam chci jet, naštěstí se opravím rychle), hodím jedním okem na odjezdovou tabuli, letmo se podivím nad nástupištěm 4S, odkud v tuhle hodinu můj vlak nejezdívá, ale svým obvyklým tempem doběhnu až k tomu čtvrtému nástupišti.
Jsem snad slepá? říkám si, když tam není po mém vlaku ani stopa. Vracím se a lustruju každou ceduli, až mě marné pátrání dovede zpět do odjezdové haly...
Žel, nebylo to nástupiště 4S. Bylo to číslo 45, jakože tři čtvrtě hodiny zpoždění.
Žádné komentáře:
Okomentovat