Velkoměsto

Pro člověka, který nesnáší davy a stísněné prostory, je Londýn značně podivná výletní destinace, což? Tak ať.




Lidi. Ať jsem v muzeu, v galerii, v obchodě, v domě, kde přespávám, všichni jsou milí a zdvořilí. I když si nic nekoupím. I když projdu bez povšimnutí kolem dobrovolně příspěvkové kasičky, kterou řada muzeí a galerií používá místo vstupného. I když hlídači napomínají skutečně nevhodné chování v muzeu.

Jídlo. I se svými stravovacími zvláštnostmi vejdu do obchodu a je slušná šance, že tam ulovím svačinu. (Která není čokoládová tyčinka. Ójé, kolikrát já už skončila s Ledovými kaštany.) U regálů větších supermarketů stojím s pokleslou čelistí a vybírám. Vybírám. Je z čeho.
A čedar.

Metro. Při minulém rychlém průletu Londýnem jsem sice nahlédla do metra, ale s průvodcem, který věděl, kudy kam. Výsledný dojem byl sprint dlouhatánskými nepřehlednými tunely se spoustou odboček a z toho plynoucí hrůza. Tentokrát jsem se naučila, po čem se dívat a co čekat. Už se pod zemí neztratím.
(Teda ne moc.)

Veverky a papoušci. Šedé veverky znám dobře, je jich pořád všude plno, ale zelení papoušci, to byla tedy novinka. V parcích. V únoru. Zobou z ruky.

Atmosféra. Známé siluety Tower Bridge a Clock Tower, ulice povědomých jmen jako Picadilly nebo Oxford Street, zvučná jména Westminster, Greenwich, Hyde Park... Často jsem o nich četla. O detektivech a o králích a o čarodějích a o učitelích a o dalších a dalších. Teď jsem součástí příběhu.

Umění. Nikdy jsem nebyla moc přes modernu, proto jsem si užila National Gallery. Trefila jsem se do výstavy obrazů moře norského malíře Pedera Balkeho. Nad jeho živým zobrazením vln, skal a mořské hladiny mi zůstával rozum stát. To bych taky ráda uměla.
Ve stálých sbírkách jsem si dala za úkol vypozorovat, jak se malíři perou s vyobrazením látek a skladů na oděvech. (Jak se s tím peru já, to vím - mizerně.) Před obrazem Máří Magdaleny Giovanniho Girolama Savolda jsem díky tomu strávila hodně času.
Moderně jsem (dočasně) přišla na chuť v Serpentine Sackler Gallery. Výstava Julia Le Parca si hraje se světlem, sklem a zrcadly.

Splynutí s davem. Londýnem jsem se proplétala neviděna neslyšena, jeden z chodců, další sukně ve sněhu. Introvert si může dovolit být introvertem.

Rozmanitost. Rozhodla jsem se, že budu pro jednou za dámu, a chodila jsem po Londýně většinou v sukni. Hned první ráno otevřu dveře a vykročím do padajícího sněhu... Znejistělo mě to. Že já budu zase jediná oblečená nevhodně, jako se mi to stává doma, protože se ráno jaksi nekouknu z okna? Plané obavy. Lidi v tlustých bundách s kapucí lemovanou kožíškem, lidi v podzimních kabátcích, s šátkem kolem krku jen tak pro forma, lidi v mikinách, v sukních, a když jsem spatřila cyklistu v tričku a šortkách, ulevilo se mi úplně.

Nezvyklosti. To jsem takhle šla jenom něco vyhodit do popelnice před dům. Dveře měly zvenčí kliku, venku docela kosa, tak jsem je i na tu chvilku zavřela, abych nevětrala. Vyhodím odpad (ještě si u toho pomýlím směsnou a recyklační popelnici), chci zpátky dovnitř, ale ouha - dveře jsou zavřené. Klika je u nich stejně užitečná jako doma dveřní koule - západka se nehne ani o mikrometr. Jelikož jsem šla jen se smetím dva metry za dveře, nenapadlo mě vzít si klíč, tím méně telefon... no, nakonec jsem se zpátky dobouchala, ale byly to pořádně dlouhé minuty.

Hlouposti. Nechoďte v sobotu na Oxford Street. Nelezte tam do Primarku. Fakt ne.

Londýn.

A už jsem zmínila čedar?!