Je krásné, je až posvátné, když se člověk může zastavit. Pohodlně se usadit a zaposlouchat se do tlumených tónů flétny. Přičichnout k čajovým lístkům, zavřít oči a nechat myšlenky proudit, kam se jim zachce. Opatrně uchopit tenkostěnnou mističku a upít s péčí připraveného nápoje...
Já to neumím. Zpravidla utíkám, ženu se, dokud je kam se hnát, a pak sebou praštím do postele. Na čaj v konvici pravidelně zapomínám, teplotu vody intenzivně ignoruju. Jednou rukou držím hrnek a druhou telefonuju, píšu nebo jím.
Je skvělé, když mě k tomu zastavení občas někdo dovede. Díky za to, čajovníku.
(Pod vlivem čajového večera jsem si říkala, že přece jen zkusím té přípravě čaje věnoval alespoň o fous větší pozornost.
Semlelo se to tak, že můj ranní pracovní čaj se louhoval asi půl druhé hodiny. No nic, no. Možná příště.)
Žádné komentáře:
Okomentovat