Už párkrát jsem se zmiňovala, že mám nějaký tuctový obličej.
(Tento měsíc mám hned dva zářezy.
První na kase v supermarkatu: "Vy jste skautka, žejo?" Po váhavém souhlasu a naději, že tentokrát jsem myšlena opravdu já, to ovšem pokračuje: "Vy jste chodila tady u řeky do družiny s mojí vnučkou, že?" Kdepak, nechodila. V tomhle městě vůbec neskautuju, alespoň ne organizovaně.
Druhý kousek od rodného domu, v krámku u regálu s pečivem: "Jé, vy jste... vy jste dřív prodávala tamhle v zelenině!" Rozhodně odporuju, neb jsem v životě neprodala nikde a nikomu ani jediný kousek zeleniny, ale tazatel mi to nějak nevěří...)
A teď se mi to vrátilo. Jak bumerang.
Sedím si tak na školení, a pokud zrovna nemusím sledovat promítací plátno nebo kontrolovat trajektorii propisky, nenápadně šilhám o dvě místa doleva.
Sedí tam dáma mého věku a mého typu, podobně vlnité vlasy, podobně kulatý obličej, podobný styl oblékání, taky brýle... nemám pocit, jako bych se dívala do zrcadla, ale základní charakteristiky máme stejné, chápu, že někdo, kdo nás zná jen krátce a letmo, by si nás klidně spletl.
A celé školení mi to šrotuje v hlavě - je to ta dávná spolužačka z chemického koužku, nebo není?!
Žádné komentáře:
Okomentovat