Pauza

Tak jsem si včera zodpovědně zabalila věci, šla brzo spát a nařídila budík s vizí hromady úkolů, které na mě v následujícím týdnu čekají. Namátkou ubytovat se na koleji (nenáročné, leč velmi zdlouhavé), oběhat fakultu a vydyndat autogramy do indexu od těch učitelů, kteří přes všechno své "já jsem na fakultě pořád" nebyli ve zkouškovém zastiženi ani na šestý pokus, vyřídit výměnu skript, odpracovat zbytek laboratorní práce na diplomce, upsat se ďáblu fakultě na další rok a vyrazit na skunipácké setkání.

České dráhy s předvídavostí sobě vlastní vypravují spoje do Školního města pravidelně hodinu co hodinu, s jedinou výjimkou. No jasně, že nejezdí zrovna ten vlak, který by se mi báječně hodil. No nic. Vstávám tedy na dřívější, budík mi zvoní v šest, já se z bezdůvodné nervozity budím průběžně celou noc.

Do jedné po poledni ještě všechno funguje, jak má, pomineme-li ne zcela příjemné spolucestující, ale to už se ve vlacích tak někdy stává. Čas, který mi zbývá do mé očekávané přítomnosti v ubytovací kanceláři, využívám k pochůzce po fakultě. Světe div se, všichni tři učitelé, kteří odolali mému nahánění celé letní zkouškové, si piánko sedí za svými stoly a při podepisování indexu se na mě ještě usmějou...

S blaženým úsměvem se odebéřu k ubytovací kanceláři. Přes všechno pečlivé přihlašování studentů na konkrétní časy v počtech, které by mělo ubytovací zvládnout s rezervou, se odevzdaně zařadím na konec dlouhé nepohyblivé fronty. Když se konečně, konečně, s rameny otlačenými od brašny s notebookem a bolestí hlavy, dostanu do kanceláře, paní ubytovací se na mě sladce usměje.
"Vy jste platila předem, ano, to je všechno v pořádku. Ale nestačí to, ještě sedm set korun."
Zůstanu na ni zírat. Sama mi řekla, že všechny předepsané platby (mimochodem ne úplně zanedbatelné částky) jsou v pořádku, a jsem si velice jistá, že sedm stovek na seznamu věcí potřebných pro ubytování nebylo.
"Dokdy to musím zaplatit?" tážu se zoufale, neb takovou částku s sebou po kapsách vážně nemám.
"No mělo to být při nástupu," podotkne mírně káravě paní ubytovací. Já potlačím chuť zaječet, že to by mi to ale musel někdo sdělit, a slíbím, že peníze pošlu převodem. S nově nabytými klíči potom zjistím, že úklid v našem pokoji nejspíš nezahrnoval setření prachu a podlahy ani správku díry ve zdi, ale zato stěhování nábytku. Strkám před sebou skříňku a přitom soudím, že jsem na tom dobře, letos alespoň nemusím manipulovat s postelí.

Pak provedu inventuru nejdůležitějších věcí, které by měly být ve skříních na chodbě. Já bohužel disponuju klíčem jen od jedné, druhá byla v režii Spolubydly.
Výsledek je dost chabý: Varná konvice není, stolek taky ne, kýbl s hadrem na podlahu jakbysmet, pod zámkem je i smetáček a lopatka, a síťový kabel od počítače jsem ztratila asi úplně.

Vzhledem k tomu, kolik mých plánů na následující dny je závislých na internetu (přinejmenším ve fázi domlouvání), se rozhodnu udělat na výpravě za potravou taky odbočku do elektroprodejny. Vrcholem mých dorozumívacích schopností se ukáže být výraz "takovej ten konektor se zobáčkem", leč po přesvědčivém ujištění prodavačky, že tento konektor existuje pouze v jedné velikosti a typu, do síťáku nablind investuju.
A když ho zapojím, zaraduju se nad fungujícím připojením a přihlásím se ke školnímu mailu...

...co tam na mě nečeká jako zpráva od vedoucí diplomky, že tenhle týden se vlastně nic dělat nemůže?

Dva dny volna ve Školním městě, spolužáci nikde, ti přijedou až na zápis... nějaké nápady, co bych mohla podniknout?