aneb Jak se škrábu na Nangáparvát
Jo, čtete dobře, momentálně lezu na Nangáparvát. (to pro ty, kteří neví, o co jde)
Jo, čtete dobře, stále ještě lezu na Nangáparvát. (pro ty, kteří to vědí...)
Cesta
k vrcholu je skautský projekt, nebo by se dalo říct hra. Nebo výzva.
Nebo životní styl. To ať si ohodnotí každý podle sebe. Podstatou je, že
člověk za nejrůznější úkoly sbírá body, a každý bod je jeden výškový
metr na symbolické osmitisícovce. Jednoduché, není-liž pravda.
A
teď si představte, že ty úkoly neustále přibývají, čtyři, pět nových
každý měsíc, a to tuším šestým rokem. Obrovské množství aktivit. Na
zdolání té své hory potřebuje člověk něco přes osm tisíc bodů, a to už
je taky slušná hromádka. Dá se nastřádat za dva měsíce, dá se s tím
patlat rok i déle (přiznávám bez mučení, já patřím do té druhé
skupiny...). Dá se to brát jako hra. A dá se to brát jako výzva.
Přece nejsem takový máslo, abych to nezmákla, říkala jsem si, když jsem odesílala registraci na Nangáparvát. Nejsem žádný béčko, s tím jsem hledala nové úkoly, které bych při plnějším rozvrhu zvládala. Nejsem přece slabej hráč, cedila jsem skrz zuby, když jsem zjistila, že poslední tři měsíce jsem si tak nějak zapomněla počítat body. Už jsem tomu věnovala tolik energie, že to teď nezahodím,
opakovala jsem si a obíhala blok, abych nahnala potřebných 800 metrů
(denně po 42 dní) pro úkol Maratonský běžec. Vrcholy už pro mě nejsou
jenom hra, ale část života. Body – aneb Symbolické Výškové Metry – se
pro mě staly účinnou motivací, když se všechna ostatní vypařila. Vrcholy
mě prostě nutí pokračovat, něco dělat, pracovat na sobě. A takových
věcí zas tak moc není. (No jo, tak si mě kamenujte...)
Žádné komentáře:
Okomentovat