čili Hapla a Lakely vs. vůle
Lakely má tréninkový deník tady.
Haply zápisky od začátku
čtvrtek, den přes tři týdny
Neběhám, bublám. Vzteky. Jenže kdyby, kdyby, kdyby jsou chyby, musím
holt to zkouškový zahrát s tím, co mám. (Moc toho k vynesení nemám,
abych pravdu řekla.) A taky mě pořád protivně bolí ossa metatarsalia
dextra.
Tenhle článek uzavírám, budu vás se zprávami o mých snahách běhat a o
snahách počasí, akademiků a vlastního těla mi to běhání překazit
oblažovat zůzně jinde. Zatím ciao.
středa
Salsa, bachata, schody.
úterý, 24.května, den dvacátý, nastal čas zase se zorientovat v dataci
Po zralé úvaze (na které se podílelo mimo jiné pobolívající kolena a
podivně neuspořádané kůstky pravé klenby) jsem usoudila, že koneckonců
neběhám maraton, ale plním tréninkový plán, a není tedy bezpodmínečně
nutné vyběhnout do ulic denně. Plán jsem si splnila cestou na a z
tréninku a hodinou a půl ceilí tanců. (Ceilí jsou jakousi společenskou
odrůdou irských tanců, mnohé z nich je možno tančit v počtu takřka
neomezeném, a čím víc je tanečníků, tím větší je to... mela.)
Takže dnešní běhání mi nahradil Bonfire Dance (opakování kroků na obě
strany značně mate většinu zúčastněných, každého jinak) a Galway Reel
(všechno dobrý, a to proplétání jsme vždycky popletly :-))
(Na Youtube najdete Bonfire Dance i Galway Reel,
ale ani jedno v takové kvalitě, jak bych si představovala. Ani
záznamem, ani taneční energií a nadšením. No, alespoň pro ilustraci.)
(Na druhou stranu, taky vím, že i když jdu do tance naplno, vyzní to na
videu jako "blem". Možná je to i tenhle případ.)
pondělí, jen tak
Protože mám ten zápočet z angliny, nemusím už dneska do školního
města na hodinu (vyrážím tedy večer, ale což), tak jsem se hecla a šla
si zaběhat ráno :-)
neděle, uběhnuto
Běhám po trase, kterou jsem si před třema (páni, tolika?) lety
vyměřila pro maraton. Ještě jsem ji přeměřovala, protože koneckonců do
maratonu jsem běhala jenom osmistovku, kdežto tady se hecujeme o celý
kilometr, ale ano, je to tam, 1 050 metrů :-) A vždycky si můžu odskočit
oběhnout dvoustovku na cestu v parku, až na to, že mě nebaví běhat
dokolečka dokola.
Zejtra se ještě na týden vracím do školního města, asi nastal čas naměřit si kilometr i tam, což?
sobota, co dodat?
Kilometr odběhnut. Cha!
pátek, den irský, irský, irský!
Je mi báječně. Zápočet z angličtiny jsem napsala, jen to hvízdlo (jen jsem mohla udržet jazyk za zuby
ruku na uzdě a neopravovat faktické chyby v zadání) (a mohla jsem se
podívat na recepturní zkratky, to jediný jsem zvorala ve velkým stylu).
Korespondence s fakultou sice nedopadla podle mých představ (ne, ten
slibovaný předtermín, na jehož existenci jsem založila svůj plán na
zkouškové, nakonec vůbec nevypíšou), ale alespoň se to všechno udrželo v
rámci zdvořilé konverzace.
A vysoupení. Když jsem sprintovala zpátky na kolej pro pár
zapomenutých propriet, o úspěchu jsem pochybovala. Při zkouškách se mi
většina tanců vydařila, čili jsem pojala podezření, že naostro je zkazím
(zvlášť slip jig, ze kterého jsem jednak měla na zkoušce opravdu dobrý
pocit a jednak jsem ho příšerně zkopala minulý rok). Pak začlo vlastní
vystoupení ukázkou kroků. Nejdřív špatná hudba, pak bez hudby, nesprávně
napočítané kroky, zmatek v odchodech. Když jsme se z toho pódia konečně
všichni vymotali, nervozita z nás spadla. "Už máme odbyto," byli jsme
si jistí. A měli jsme. Zvládla jsem minule pokažený slip jig, zvládla
jsem uskákaný basic reel, zvládla jsem (až na tu úplně koncovou
sekvenci) náš velký tanec. Po velkém tanci jsme se musely urychleně
převléknout a nastoupit na sóla. Přítomní páni-začátečníci (sólo
netančící) museli být vskutku potěšení pohledem na dav tanečnic, an se
vyřítí ze vchodu na jeviště a ještě po cestě ze sebe shodí kostým, aby
se během zlomku vteřiny oblékly do dalšího a zase zmizely. A i sóla
vyšly krásně.
Kostýmy už jsem uklidila do skříně, smyla výrazné líčení, ale báječnej pocit zůstává.
Jo, proč jsem vlastně otevírala tenhle článek? Mám kilometr, Lakely. Možná dva, nechce se mi to teď přeměřovat.
čtvrtek, ruším číslování, už mě to nebaví
Oki, mám to všechno. Mám kilometr, mám přečtenou patolku, mám přečtený Everest
od Reinholda Messnera (Jo! Po dvou letech od zahájení expedice "Lambá
Pahár EX80" jsem se konečně dokopala přečíst alespoň jednu knížku do
úkolu Expediční četba!), mám přečtenou, ehm, jednu lekci z těch sedmi,
ze kterých zejtra píšu zápočet z angličtiny, mám zopakovaný, ehm, jeden
ze čtyř tanců, se kterýma zítra vystupuju. Celkem dobrý, ne?
Vzhledem k tomu, že jsem byla Lakelym včera na hlavu poražena (když
si to nezdokumentuje on, tak ho napráskám já) – podle vlastních slov
zadaný kilometr uběhnul – vyvodím z toho patřičný důsledky. Jinými slovy, od soboty běhám.
středa, den čtrnáctý
Jak jsem sem ráno dopisovala resty ze včerejška, zjistila jsem, že
jsou to dneska přesně dva týdny od našeho hecnutí se. Zalibovala jsem
si, že už to tlapání nese ovoce (neříkám, že nutně v podobě úžasné
fyzické kondice nebo tak, ale nějaké ano), a rozhodla se, že bych se na
oslavu tohoto měla fakt hecnout a udělat si pořádnej výlet. Tak jsem to
zkusila.
Vyrazila jsem v pozdním odpoledni, podělila privilegované kontejnery
na tříděný odpad a pak vyrazila za nosem. Vybrala jsem si jednu ulici,
sledovala ji až na konec, tam jsem zvolila z možností směru ten
nejbližší původnímu a šla jsem dál, nemaje tucha, kam mířím. Nakonec
jsem se našla u zastávky autobusu, a dost mě překvapilo, kam jsem došla.
Tady jsme přece byly s J. bruslit! A to bylo tenkrát dlouhý bruslení,
jedenáctikilometrový! Pravda, jely jsme až kus do lesa, ale stejně!
Našla jsem se totiž u lesoparku, kam si místní chodí aktivně
odpočinout. Bylo mi z toho trochu smutno. Všichni kolem, a že jich bylo,
byli akční. Buď na kole, nebo na bruslích, nebo alespoň běžci, volnou
chůzí kráčeli jen ti, kteří venčili mláďata. A já.
Do hloubi lesa jsem se pouštět nechtěla, prošla jsem se po kraji,
nadýchala kyslíku a usoudila, že už bych mohla vyrazit zpátky. A aby to
bylo zábavnější, zkusím najít tu cestu, kterou mě sem vedla J., ne?
Pamatovala jsem si, že to bylo cik-cak mezi bloky a že mi to připadalo
hrozně dlouhý. A o to mi dneska jde.
Začátek, skrz zbrusu novou moderní zástavbu, byl snadný. Pamatovala
jsem si most přes rybníček. Ještě ke křižovatce se stopkou to šlo. Za
stopkou začínaly bloky domků, jeden jako druhý, pravidelné, matoucí. Tak
tady začíná legrace, pomyslela jsem si a vykročila vlevo do první
ulice.
Pak jsem si všimla jejího jména. Hernajs, vždyť tudy už jsem šla! Asi
tak před třičtvrtěhodinou! A tady na tý křižovatce jsem odbočila
vpravo, kdežto teď jdu jakože zleva. A je to kousek od kolejí! A támhle
na tý zahrádce se pořád vyhřejvá ta stejná perská kočka!
Za dalších deset minut jsem byla doma a na mapách si ověřila, že moje
dlouhá objevná výprava měřila pět a půl kilometru. Asi jsem měla jít i
kus do toho lesa. Ale když já si tam připadala tak nepatřičně...
(Uá, Lakely má opět vítězné vavříny a já mám opět králičí oči, zřejmě z neodhalené alergie.)
úterý, den třináctý
Ták, konečně procházka, jak se mi líbí. No, dobře, ta nejdelší dnešní
pochůzka měla jenom třiapůl kilometru, ale pak mám na kontě ještě jeden
poklidný kilometřík a dva kiláky skoro-běhu, nepočítaje v to dvěapůl
hodiny tance. Sportem ku... no, zdraví sem napsat nechci, tak... k
endorfinům, to bude asi ono.
pondělí, den dvanáctý
(Hapla to začíná silně flákat)
Ale ano, dala jsem to, koneckonců, jak poznamenáno níže, nákup to
jistí. (A mám zápočet z biopředmětu, jupí, jupí! Jen mě napadá – když
dal tolik práce zápočet, jak bude vypadat zkouška?)
neděle, den jedenáctý (?)
Nic. Celý den zalezlá, studující, čajující.
sobota, den desátý
(Kam až to číslování vlastně hodlám táhnout?)
Začínám nabývat poněkud gandalfovských kvalit – buď (skoro) nic, nebo
rovnou dvojtá porce. Čytřiapůl by bohatě stačilo, žejo, tak jsem se
dostala na devět. Prví porci v městě tanečním, kdy jsem byla pověřena
odnést jistý dopis do recepce jistého hotelu, když už v tom městě budu
kvůli tancování. A co bych utrácela za městskou, když je ten hotel od
našelo sálu slabý dva kilásky? A co bych utrácela za městskou, když je
od hotelu nádraží slabý tři? A co bych utrácela za městskou zpátky ve
školním městě, když... však víte.
Ráda bych na tomto místě vyzdvihla, že ač jsem se v těch končinách
tanečního města pohybovala prvně, nezabloudila jsem a všude jsem trefila
na první pokus. Takovú úspěch jsem v této eskapádě nečekala.
(Řekla bych, že do té doby, než se dokopu běhat...)
pátek (třnáctého), den devátý
Cesta na nákup to jistí. Dneska jsem tak strašně protivná, že lezu na nervy i sama sobě. Asi půjdu spát brzo.
čtvrtek, den osmý, kdy Haplu přestalo bavit vymýšlet přívlastky
Pět kilometrů, povětšinou kolem řeky, cestou na nákup. (To jsem se
takhle jednou, ještě před hecem, šla projít podél řeky, doufaje, že
uniknu z ruchu velkoměsta do čehosi, co bude alespoň vzdáleně připomínat
nespoutanou přírodu... a našla jsem hypermarket.)
(Teda přírodu taky, ale to se tak nějak čekalo. Hypermarket mě značně překvapil.)
Tak jsem si řekla, že ho okouknu i zevnitř a třeba najdu něco, co mi v tom u kolejí chybí. A bylo pět kilometrů :-)
(A pokud jde o ten nákup – našla. Dneska jsem koupila ve slevě vajíčka, zítra ještě skočím pro tu zlevněnou brokolici, a jedem!)
středa, den sedmý, jubilejní
aneb první týden k vytvoření návyku úspěšně dokončen. Dnešní tři
kilometry splněny hledáním poštovní schránky, neúspěšnou cestou za
nákupem bot a obchůzkou zahrad s šeříky. (A samozřejmě jinak chodím do
školy a tak, jenom to nedává kilometr v kuse.)
úterý, den šestý, vítězný :-)
Když má Hapla hlásit tábor doktorovi,
je to vždycky zábava, žeáno... Tentokrát jsem si ošéfovala tisk, ovšem o
to větší trable nastaly s poštou, anžto jsem na obálky a známky doma
zapomněla a ve školním městě nevím, kde pošta je. Vybavena nejasnou
informací, kterýmže směrem od druhých kolejí by možná třeba mohla být,
jsem vyrazila. Trvalo to pět kilometrů a našla jsem ji v opačném směru,
ale což. Alespoň to hodilo kilometříky do hecu :-) (Jo, a konzultací s
mapou jsem zjistila, že cestou na nalezenou poštu jsem minula dvě jiné,
jednu asi tak o sto metrů. Toliko k mému orientačnímu a pozorovacímu
smyslu, že.)
pondělí, den pátý, pochybný
Kilometr splněn, o moc nepřesáhnut. Hapla má formuláře pro táborovýho
doktora, referát o encefalitidě, jakés takés znalosti z patologie a
čtyři kredity. Tož tak.
neděle, den čtvrtý, téměř neúspěšný
Ráno vypadalo velice nadějně, ani mi nedalo moc přemlouvání pustit si
starý tréninkový cédéčko a dát si rozcvičku, irskou techniku a
posilování. Ale pak jsem se nějak zabrala do balení, přišla babička na
oběd, a pak už jsem měla nejvyšší čas vyrazit na vlak, což se mi pěšky, v
(skoro) horku, s těžkým batohem a taškou na rameni nechtělo, a zase do
Školního města už jsem měla přiject pozdě, než abych si ještě dávala
pochod po městě... Ale Hapla míní a život mění – v Praze mi ujel přípoj,
hodina času, tak jsem si zašla na Václavák. Alespoň (necelý?) sva
kilometříky k dobru, i to se počítá, ne?
sobota, den třetí, neproduktivní
Vstát pozdě, přejíst se rybou v zámeckém těstíčku a pak vyrazit v
podezřelém horku na čtyřkilometrovou cestu do města není úplně dobrej
nápad. Asi tak. (A navíc mám pocit, že jsme ani ten tábor nepořešily
tolik, jak by se mi líbilo, a tu patolu jsem se taky neučila...)
pátek, den druhý, zoologický
Vždycky mě překvapí, jak je moje oblíbená procházka po okraji lesa
krátká, jenom něco málo přes pět kilometrů, a to do toho počítám i cestu
pro noviny, které jsem cestou do klubovny zapomněla koupit. Ale což,
plán dne (ohledně chůze) jsem splnila, tak fajn. Akorát si vážně říkám,
že musím začít běhat... v honičce mě chytli pro stu metrech :-/
Ovšem, co je z dnešní procházky nejvýznačnější – potkala jsem cestou dva fascinující tvory, otakárka a datla.
Otakárek si sosal z pampelišek na okraji lesa, měl takovou chuť k
jídlu, že jsem z něj dostala chuť na pampeliškovej med, a pózoval jako
profesionální modelka. Určitě věděl, že nemám foťák. Alespoň jsem si ho
pořádně prohlídla a zapamatovala, načež jsem podle atlasu zjistila, že
se jednalo přímo o otakárka fenyklového.
Když odletěl, šla jsem si taky po svým, zahnula jsem do lesa, a něco
prosviští nízko nad cestou. Říkám si, to je ale velkej kos... a pak ten
kos přistane na kmeni borovice, šplhá po něm nahoru jakoby nic a ještě u
toho blýská červenou čepičkou. Houby kos, datel!
Příště s sebou beru foťák.
čtvrtek 5. května
Tak jo, začínáme. V rámci hecu, jakož i plnení úkolu Trénink,
jsem ušetřila 22,- za hromadnou dopravu. Kolej – nádraží tři kilometry,
nádraží – domov další tři. A zítra mám kromě procházky v plánu ještě
irský tanec, konkrétní úkol zní Naučit se rozlišovat mezi
skip-1-and-1-2-jump-down a skip-1-and-1-skip-click-down. Takhle napsanej
je ten rozdíl dost markantní, jen moje nohy to ještě nějak
nepochopily...
Žádné komentáře:
Okomentovat