There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

neděle 1. května 2011

Švihov a okolí

čili Hrady a zříceniny, Setkávání s přírodou, Rozhledny, schody, kilometry a nový šaty. Jen ty šatky holt nejsou expediční...

Konečně jsem se zase chvíli cítila jako správný lezec... na tom Švihově jsem se tedy primárně ocitla z jiných důvodů, ale když už, tak už, ne?
Švihov je vodní hrad, což v praxi znamená, že semtam kolem něj najdete jakýsi rigol, a když máte jó štěstí, tak i s trochou vody. Bohužel, ač jsem o historii hradu slyšela zevrubný výklad, a to dokonce dvakrát, moje mizerná paměť na jména a data z něj moc nezachovala. Jen tolik uvízlo: Vnější okruh hradeb a systém příkopů stavěl stavitel velice věhlasného (Haplou zapomenutého) jména a od té doby nebyl Švihov nikdy dobyt. Po vydání jakési listiny měl být srovnán se zemí, čehož se mělo docílit pomocí vesničanů, kteří si z vnějšího opevnění brali kámen. Rušící regule byla naštěstí zavčas sama zrušena, takže na rozebrání samotného hradu nedošlo.
Tož tak.
Na hradě fungují dva prohlídkové okruhy, z čehož jeden zahrnuje černou kuchyni a druhý kapli a taneční sál. (Samozřejmě nejenom, ale tohle jsou jediné místnosti, které jsem schopná bezpečně zařadit. Absolvovali jsme totiž okruhy oba, a to se stejnou průvodkyní, tedy mi poněkud splynuly. Stejná historie, stejné vtipy, jen konkrétní komentář k jednotlivým místnostem se lišil.) Původní švihovské vybavení činí nula nula nic, když hrad přebíral stát, byla z něj prázdná ruina. Ale opravený a vybavený je hezky, tak proč ne. Ve sklepení mimoto uvidíte taky částečně zrekonstruované fresky z (nějakého?) kostela a v kapli se vám dostane výkladu o životě vyobrazených svatých.
Čistě prakticky – neberte si na Švihov podpatky, na středověkém dláždění jsou dost nepraktické. A naopak si vezměte bundu, v kamenných zdech je pěkná kosa.

Po Švihově jsme pokračovali v krasojízdě na rozhlednu Bolfánek. V jejích základech je ukryta jeskyně a jméno rozhledny je zkomoleno ze jména sv. Wolfganga, který ve zmíněné jeskyňce prý kdysi přenocoval. Konstrast holé sklály a vesele žlutě omítnuté zdi rozhledny půdobí dost necitlivě.
Největší atrakcí Bolfánku pro mě byla všechna ta květena okolo, plazila jsem se po kolenou a fotila si kvetoucí šťavel, medvědí česnek, hluchavky, orseje, buky a lán pomněnek. (Zejména ty pomněnky mě nadchly, protože pomněnku jsem si asi před deseti lety zvolila v rámci programu jedné družinovky za svou erbovní květinu, podrobnosti viz Kronika ztracené stopy, a nějak mi to zůstalo. Jedna z prvních úprav šablony tohohle blogu bylo vyměnit fotku sněženky za pomněnku.)

Vrcholem dne měla být nedaleká americká zahrada s různými méně i více zajímavými a méně i více jarně zelenými stromy. Ověřila jsem si, že o stromech toho vím jenom takhle maličko, a poctivě jsem se snažila něco se přiučit. Poznatky jsem si v závěru odnesla tři:
1) existuje strom zvaný jedlovec kanadský, který se na první pohled zákeřně podobá tisu
2) occidentalis není to samé co occipitalis
3) do onoho dne jsem netušila, že se nějaký keř může jmenovat trojpuk. Může, a tato jmenovka je v americké zahradě nejfrekventovanější. Je tam tak často, že jsem nakonec odmítala přihlížet si zeleň, kterou označovala.
Tím jsme zakončili vycházku jarními lesy (nutno zaznamenat, že zmíněné lesy byly zčásti bukové; miluju buky) a v duchu konzumní společnosti zajeli v podvečer ještě na nákup, kde jsem vystopovala a následně zakoupila báječné malé černé šatičky.
Po všech stránkách úspěšný den.

Žádné komentáře:

Okomentovat