čili Hrady a zříceniny, Setkávání s přírodou, Rozhledny, schody, kilometry a nový šaty. Jen ty šatky holt nejsou expediční...
Konečně
jsem se zase chvíli cítila jako správný lezec... na tom Švihově jsem se
tedy primárně ocitla z jiných důvodů, ale když už, tak už, ne?
Švihov je vodní hrad, což v praxi znamená, že semtam kolem něj
najdete jakýsi rigol, a když máte jó štěstí, tak i s trochou vody.
Bohužel, ač jsem o historii hradu slyšela zevrubný výklad, a to dokonce
dvakrát, moje mizerná paměť na jména a data z něj moc nezachovala. Jen
tolik uvízlo: Vnější okruh hradeb a systém příkopů stavěl stavitel
velice věhlasného (Haplou zapomenutého) jména a od té doby nebyl Švihov
nikdy dobyt. Po vydání jakési listiny měl být srovnán se zemí, čehož se
mělo docílit pomocí vesničanů, kteří si z vnějšího opevnění brali kámen.
Rušící regule byla naštěstí zavčas sama zrušena, takže na rozebrání
samotného hradu nedošlo.
Tož tak.
Na hradě fungují dva prohlídkové okruhy, z čehož jeden zahrnuje
černou kuchyni a druhý kapli a taneční sál. (Samozřejmě nejenom, ale
tohle jsou jediné místnosti, které jsem schopná bezpečně zařadit.
Absolvovali jsme totiž okruhy oba, a to se stejnou průvodkyní, tedy mi
poněkud splynuly. Stejná historie, stejné vtipy, jen konkrétní komentář k
jednotlivým místnostem se lišil.) Původní švihovské vybavení činí nula
nula nic, když hrad přebíral stát, byla z něj prázdná ruina. Ale
opravený a vybavený je hezky, tak proč ne. Ve sklepení mimoto uvidíte
taky částečně zrekonstruované fresky z (nějakého?) kostela a v kapli se
vám dostane výkladu o životě vyobrazených svatých.
Čistě prakticky – neberte si na Švihov podpatky, na středověkém
dláždění jsou dost nepraktické. A naopak si vezměte bundu, v kamenných
zdech je pěkná kosa.
Po Švihově jsme pokračovali v krasojízdě na rozhlednu Bolfánek. V
jejích základech je ukryta jeskyně a jméno rozhledny je zkomoleno ze
jména sv. Wolfganga, který ve zmíněné jeskyňce prý kdysi přenocoval.
Konstrast holé sklály a vesele žlutě omítnuté zdi rozhledny půdobí dost
necitlivě.
Největší atrakcí Bolfánku pro mě byla všechna ta květena okolo,
plazila jsem se po kolenou a fotila si kvetoucí šťavel, medvědí česnek,
hluchavky, orseje, buky a lán pomněnek. (Zejména ty pomněnky mě nadchly,
protože pomněnku jsem si asi před deseti lety zvolila v rámci programu
jedné družinovky za svou erbovní květinu, podrobnosti viz Kronika
ztracené stopy, a nějak mi to zůstalo. Jedna z prvních úprav šablony
tohohle blogu bylo vyměnit fotku sněženky za pomněnku.)
Vrcholem dne měla být nedaleká americká zahrada s různými méně i více
zajímavými a méně i více jarně zelenými stromy. Ověřila jsem si, že o
stromech toho vím jenom takhle maličko, a poctivě jsem se snažila něco
se přiučit. Poznatky jsem si v závěru odnesla tři:
1) existuje strom zvaný jedlovec kanadský, který se na první pohled zákeřně podobá tisu
2) occidentalis není to samé co occipitalis
3) do onoho dne jsem netušila, že se nějaký keř může jmenovat
trojpuk. Může, a tato jmenovka je v americké zahradě
nejfrekventovanější. Je tam tak často, že jsem nakonec odmítala
přihlížet si zeleň, kterou označovala.
Tím jsme zakončili vycházku jarními lesy (nutno zaznamenat, že
zmíněné lesy byly zčásti bukové; miluju buky) a v duchu konzumní
společnosti zajeli v podvečer ještě na nákup, kde jsem vystopovala a
následně zakoupila báječné malé černé šatičky.
Po všech stránkách úspěšný den.
Žádné komentáře:
Okomentovat