In hoc signo vinces

Veni, vidi, vici a jiná velká slova, kterými jsem měla v plánu ověnčit svoji lezeckou EX80 expedici.
Odvolávám.
Ale stejně bylo veselo.

Nápad na expedici jsem měla už dávno. Nezačínalo to, pravda, jako expedice, skoro možná myslím, že to bylo v období mé lezecké stagnace, ale což. Na blogu jsem se o něm zmínila jenom matně, zajímalo mě, jestli se toho čirou náhodou někdo nechytne a netipne, co kuju. Nechytnul se nikdo, ale což. Koneckonců, nebylo to zrovna jednoduché hádání.
Pro vyluštění je nutno vědět, že bydlím ve městě loženém mezi třemi kopci, a že toto město má ve velkém městském znaku mimo spouty jiných věcí taky právě ony tři kopce s latinským nápisem "in hoc signo vinces" – v tomto znamení zvítězíš.
A z toho už se dá celkem snadno odhadnout, že mám v plánu všechny ty tři kopce zdolat. (Když jsem to zhruba měřila poprvé, dávalo to pětatřicet kilometrů, takže se mi to zdálo být celkem ucházející výzvou.) Původně jsem měla v plánu kopce obejít s Oliem a pokud možno za jeden den, ale Olie mi odjel na čekatelák a mě nezbylo, než si najít jinou společnost. Sama nevím, jak se mi podařilo vyhecovat k tomu Lakelyho a F., dva ajťáky, ovšem stalo se. Naznali jsme tedy, že pětatřicet je pro tvory posluchárenské trochu moc a že nebudeme riskovat a první den si dáme kopce jenom dva.
Ráno jsem pro jistotu zaspala, následkem čehož jsem zapomněla doma foťák (nebude fotodokumentace :-( něco doženu, ale všechno ne...) i navigaci. Vytrvale vypadajícím deštěm jsem si prorazila cestu k zastávkce a v městské následně potkala oba ajťáky. K našemu nesmírnému překvapení přestává pršet.
Výpravu zahajujeme rychlým výpadem do obchoďáku, u kterého nás vyklopí trolejbus. Dáme dokupy expediční zásoby a vyrazíme na pochod. Po čtyřech stech metrech zapadají ajťáci do kryté autobusové zastávky, F. loví termosku se sladkým kafem a čokoládové věnečky. Začínám se v duchu hystericky smát, což mi s krátkými přestávkami vydrží až do večera.
Posilnění ajťáci sice mumlají něco o kině, ale dávají se na pochod směr Kopec s hradem. Hned v prvních metrech nás čeká blízké setkání s bujnou vegetací, chvílemi značně trnitou. Vrchní navigátor Lakely odmítá připustit chybu mapy. Když se konečně dopídíme správné cesty, je nabíledni, že na zcestnou odbočku jsem nás vyslala já.
Podejdeme dálnici, učiníme pět a půl kroku do lesa a F. vyhlašuje kafopauzu. Když se F. napojí kafem a Lakely skamarádí se stromem, uprosím je k dalšímu pochodu. "A... kdy bude další pauza?" táže se F.
Kafe asi funguje, protože ajťáci nasazují slušné tempo. Zrovna tak nějak uvažuju, že bych začala lapat po dechu, když Lakely spatří poblíž cesty skalní útvary. Tyto jsou promptně dobyty a je na nich zapauzováno.
Ze skalek slezeme po několika houskách a jednom telefonátu značně odpočatí, takže zbytek kopce zvládneme na jeden zátah. Přemýšlíme, jestli dobytí Kopce s hradem završíme výstupem na věž hradu, ale kolemjdoucí nás varují, že jsou na věži vosy. Soudíme, že to zato nestojí. Místo toho u stolku svačíme.
Z Kopce s hradem se leze báječně, rychlost máme výbornou. Dole ve městě ovšem potkáváme ajťáckou přízeň, kteréžto setkání je nutno zapít Kofolou. Po jedné Kofole ale pokračujeme odhodlaně dál a ajťáci dokonce navrhnou malou zacházku na vyhlídku na město. Tam se bez dohody, avšak velice synchronizovaně odehraje oběd a F. si téměř hodí poobědového šlofíka. Při návratu na stezku začíná pršet.
F., občerstven obědem, vyráží chrtím tempem a já mu stěží stačím. Vrhá se do neznačeného lesa, u větších křižovatek se domáhá demokracie. Ta je ovšem v praxi těžko aplikovatelná, protože on vždycky hlasuje pro cestu vlevo, Lakely chce doprava a já, tou dobou už zcela beznadějně ztracená, se zodpovědně hlasování zdržím. Začínám mít chuť na pauzičku, ale nechci F. kazit expediční morálku, tak se to nějak snažím udýchat.
Cesta nás bez rozloučení opustí vprostřed lesa, naštěstí nadohled od dálnice. F. si toho skorem ani nevšimne, bezpečně nás provede lesem a porostem ostružiní a sítiny na cestu, která dálnici zcela v souladu s naší trasou podchází. Za dálnicí vesnice, za vesnicí les, až tam si střihneme další pauzu, poeticky sedíc na závoře. Konečně doceňuju měřítko mapy, kterou Lakely zkompletoval z internetu. Na přibližně pětadvacítce vypadá každá trasa neúměrně dlouhá.
Pak už to jde rychle. Z lesa se dostaneme k dalšímu obchoďáku a mě přemůže vidina zmrzliny. Na to, že mělo celý den pršet, je pořádně teplo. A jde se dál, neboť F. zřejmě udrží chrtí tempo ještě dlouho a autoritativně prohlašuje, že už tam chce bejt. Ještě nás v rámci malebných odboček zavede na hřbitov, a pak už se dostáváme prakticky ke mě domů a konečně si můžu dovolit přebrat velení. Zavedu výpravu na stezku k vrcholu Kopce s rozhlednou a za dvě pauzy jsme tam.
Jsme tam. Dobyli jsme Kopec s rozhlednou.
Až v tu chvíli si uvědomím, že jsem docela unavená. Přece jenom mi chybí trénink. Ajťáci si chvíli okolí jen tak prohlížejí, pak F. vyloví foťák a trvá na tom, že pomocí samospouště vyrobí vrcholové fotky. Ajťáci se focením královsky baví, já se v rámci fotografie tvářím, že k nim vlastně vůbec nepatřím.
A pak už je cesta snadná. Cíl byl zdolán, zbývá jen vrátit se domů. Vedu je dolů trochu oklikou, mou oblíbenou částí lesa. Zčistajasna, po krátké diskusi o energiích, se ajťáci procházejí mezi stromy a jejich energie hodnotí. Já jsem v tomto směru po marných pokusech ohodnocena jako "beznadějný dřevo" a je mi přislíbeno, že na esoterické výpravě na enegeticky zajímavá místa budu smět nést ajťákům batohy.
Vyjdeme z lesa a míjíme lavičky se stolkem, což se samozřejmě nemůže minout účinkem. Ajťáci usedají a diskutují o aeronautice, teologii, frisbee, F. počítá obvod Země a zevrubně se vyjadřuje k praktičkosti metrického systému, přičemž rovnou vymýšlí jeho zdokonalenou verzi. Diskuse končí F. odhodlaným výkřikem: "Takže sto centimetrů je kilometr!" Soudím, že F. vylepšený metrický systém zřejmě nikdy nepochopím a uprošuju ajťáky k cestě na autobus.

Pár čísel závěrem:
Zdolané vrcholy: 2
Zdolané kilometry: 20
Průměrná rychlost pochodu: spočítána na 1,6 km/h
Pauzy: spousta moc

Srdečné díky Lakelymu a F. za doprovod. Well, gents... it really was legendary!