Nejen taneční nostalgie

Jako by to bylo včera, když jsme se Spolubydlou (ne)spaly první noc na koleji, tiskly si polštáře na uši ve snaze odizolovat hluk chodbové párty a s očima navrch hlavy se jedna druhé opakovaně ptaly, jak tady hernajs asi máme vydržet čtyři roky?! A u všech všudy, osm semestrů málem v tahu a já začínám problémy s odstěhováním svého kolejního majetečku typu nasyslená skripta a poznámky, kytka v květináči, půl kredence nádobí a lednička vnímat dosti reálně.
A už nebudu ráno chodit na přednášky a zdravit v posluchárně těch deset notoricky známých a dochvilných posluchačů a běhat si do bufetu pro ořechové hřebeny.
A už nebudu bojovat o centimetry pracovní desky v kolejní kuchyni a zachraňovat kolegy v nouzi shánějící mouku, potravinovou folii nebo vývrtku na víno.
(Mimochodem, už jsem ztratila přehled, kolik lidí si z patra tu vývrtku kdy půjčilo, a já sama ji nepoužila nikdy.)
A už nebudu chodit čenichat do okolních ulic, kdy vykvetou šeříky, a pak na procházce do jednoho každého keře strkat nos.
A už tu nebudu tančit. To na mě doléhá jaksi ze všeho nejvíc.

Taneční kurz jsem tu objevila velmi šťastnou náhodou a po prvních asi třech lekcích mi bylo zcela jasné, že pokud nebudu mít v úterý večer neodsunutelnou a neomluvitelnou školní výuku, tak dokud tu budu přebývat, budu tu taky tančit. Bylo a je to výborné odreagování, zejména v tom semestru, kdy se psaly dva až čtyři testy týdně, člověk byl od pondělka do pátku ve škole a byl rád, že tam nemusí v sobotu, bydlela jsem na koleji, kde se řešila zase jenom škola, učila jsem se každou volnou chvíli a spát jsem chodila, když jsem náhodou zakopla o postel a neměla sílu se z ní zvednout. To pak dvě hodiny týdně s lidmi, kterým je srdečně jedno, jak probíhá diazotační reakce a na čem se pěstujou kvasinky, byly takové miniprázdniny.

Krom toho irskému tanci vděčím za pár zanedbatelných drobností jako noví známí, fyzička, sebevědomí a vylepšení zručnosti v oboru šití.

A teď, když chystám dárečny na rozloučenou pro lidi z kurzu, počítám na prstech, že už jen jeden trénink, jedno vystoupení, jedna hodina ceilí tanců, když mi ve skříni visí čtvery šaty a jedna sukně s tílkem, anžto jsem se rozhodla, že si poslední vystoupení fakt užiju a zatancuju si všechno, co umím, když mi pomalu dochází, že teď tu strávím dva týdny semestru, pak párkrát přijedu na zkoušky a pak se definitivně stěhuju, dochází mi, že nechci.

Já nechci pryč, do pytle. Uděláte s tím někdo něco?