Představte si, že studujete. Že v rámci toho studia potřebujete praxi. Že, coby osoba spíše samotářská, introvertní a poněkud úzkostlivá ohledně světa všeobecně a kontaktů s lidmi zejména, si tu praxi zařídíte navzdory nedohovorům se školou i s praxovním pracovištěm, a posléze na tu praxi nastoupíte.
V průběhu prvního dne praxe potkáte četné lidi s četnými přístupy, od "dobrý den, slečno" po "ahoj, já jsem Honza!" a stejně tak poctivě jako marně se snažíte zapamatovat si jména a přiřadit je ke správným obličejům. Do toho samozřejmě plníte přidělené úkoly, nasáváte vědomosti a zkušenosti a všechno tohle. A když padne, ulehčeně se převlečete, že jako půjdete domů a s tím, jak se za vámi zavřou dveře do chodby, to ze sebe setřepete a zbytek dne si užijete.
Ty dveře se za vámi zavřou.
A vy, místo té úlevy a kdečeho, se musíte potupně dozvonit zpátky, abyste mohli vrátit klíček od skříňky.
(Ale jinak byl první praxovní den fajn. A docela se teším na těch dalších sto osmdesát... nebo kolik.)
Žádné komentáře:
Okomentovat