Dvakrát měř, jednou kupuj

V horkém létě se mi přihodily narozeniny. Moje. A jako obvykle jsem obdržela určitou sumu, abych si nějaký dárek koupila sama.
Tenhle rok to ale vypadalo nadějněji než ty předchozí - šla jsem totiž kolem jednoho milého secondhandu a spatřila tam vystavený moc pěkný, od pohledu asi celkem teplý kabát. Zajásala jsem nad vidinou zimy v elegantním kabátu místo beztvaré bundy a za dva dny, s narozeninovým darem v peněžence, jsem do sekáče vlítla. Kabát  nikde - zase jsem něco prošvihla - ne, on je schovaný tamhle na stojanu mezi bundami!
Zkusmo jsem si ho osahala - i na omak vypadal rozumně teple. Jen od něj zlotřilý majitel odstřihul cedulky, takže jsem se nedopátrala složení.
"No jo, po tom každej skočí," prodavačka se přišla podívat, co to zkoumám, "ale ještě nikdo se do něj nevešel." Polichoceně jsem si ho oblékla a zjistila, že mi sedí tak akorát, aby se pod něj vešel silnější svetr.  Chvíli jsem se obhlížela v zrcadle a konzultovala s prodavačkou, do jaké zimy asi tak bude ještě dobrý, a pak jsem si ho koupila.
Až doma jsem si všimla, že má kovové knoflíky ve tvaru srdíček. Zjistit do v krámě, asi bych nad tím přemýšlela víc, ale takhle jsem si jenom řekla, že je to celkem nenápadné, decentní, a že mi to nevadí.

Pak začal podzim, chladno, nepěkně, lezavo, a já milý kabát povolala do služby. Zrovna jsem ten den šla poprvé na nové praxoviště, kde jsem valila zraky na spoustu nových a neobvyklých věcí. A celý den praxe byl zakončen tím, že mi od kabátu uletěl knoflík. Přes celou šatnu, za gauč, pod topení přesně do chuchvalce prachu.
I přišila jsem doma knoflík, a pojistila druhý, který se zdál mít namále.
Přešel týden, lovím si tak něco v kapse, a odporoučí se knoflík od kapsy. Zažmuntrám, schovám si ho, večer ho zapomenu přišít a ráno na odchodu na poslední možný trolejbus se na cesty vypraví ještě knoflík od takového toho pásku nad zápěstím. Nadávám a trávím celý den s páskem vesele plandajícím kolem pravé ruky, ovšem večer se mi správka zase vykouří z hlavy.

Ráno si ovšem vzpomenu, a protože výjimečně mám asi pět minut k dobru, expresně oba knoflíky přišiju asi třemi otáčkami režné nitě.
V trolejbuse si způsobně složím ruce před sebe a koukám - pásek na pravém rukávě je pěkný, ale na levém je nějak daleko od okraje rukávu a snad ještě našikmo, vypadá to divně. "Já jsem ale trdlo, takhle pitomě si to přišít," bručím si otráveně, jenomže pak mi dojde, že jsem přišívala knoflík na pravém rukávě! Podrobným zkoumáním vychází najevo, že levý rukév je takhle neestetický už z výroby.

Na první pohled mám krásný kabát; na druhý má semhle tamhle nějaké mouchy. Rozhodla jsem se tedy, že až příště budu něco kupovat, pořádně to rozvážím.


A pak jsem šla a koupila si běžecké boty. Jsem na sebe fakt zvědavá...
(Hej, lezci - nedáme si Maraton?)