Jak už jsem kdysi kdesi psala, když už hrozně dlouho sedíte v autobuse a jste úplně rozlámaní a všechno vás bolí a chtěli byste usnout a už skoro spíte a na scénu nakluše čtyřicet stepařů, máte chuť je jednoho po druhém pořádně nakopnout stepkou.
Ale pak jsem se z nějakého důvodu na Lord of the Dance podívala znovu (tentokrát odpočatá a fit) a pomalu mě začínalo napadat, že věnovat se tomuhle tanečnímu stylu by nemuselo být špatné. Našla jsem si tedy jakýsi kurz a lektorku a asi po třech lekcích zjistila dvě věci - jednak že s tím mým (teď už) vysněným stepem to tak rychle nepůjde, a druhak že irsko chci tancovat, dokud a kdykoliv to jenom trochu půjde. Pak nestíhání kurzů, dva roky bez lektora před zrcadlem v ložnici a pilování toho mála, co umím, a čtyři roky tance ve Školním městě, během kterých jsem si koupila svoje první (a pak druhé) vysněné softové boty a pak i ty ještě vysněnější stepky a během loňského roku vyloudila z lektora přesně čtyři hodinové lekce stepu. Během nich jsem špicovala uši i paměť, protože mi bylo jasné, že na step budu muset trénovat sama, tak abych si zapamatovala všechno důležité.
A od té doby trénuju, kde se dá (zejména na koberci, abych nerušila půl čtvrti), z těch pár základních kroků si skládám vlastní kombinace a učím se jednu choreografii, kterou jsem okoukala od (své? bývalé? ale vlastně jsem s nima nikdy netancovala... nevadí) taneční skupiny.
Proto jsem vlastně dneska o tancování začala psát. Dneska poprvé jsem tu okoukanou choreografii zatancovala celou bez chyby a připadám si díky tomu konečně jako tanečnice, která v hard shoes něco umí.
(Zdroj obrázku: http://sd.keepcalm-o-matic.co.uk/i/keep-calm-and-irish-dance-48.png)
Žádné komentáře:
Okomentovat