Na vysoké úrovni

(Opět po roce nové vydání občasníku Táborový kaleidoskop aneb Kolik deště už je moc?)

Rok se s rokem sešel, já s nadbytečnou sebedůvěrou sbalila táborové zavazadlo včetně tří knížek a hamaky a vyrazila na sever.

Táborové zavazadlo

Kterak se balí táborové zavazadlo aneb Sváteční táborník v akci!

1) Oproti seznamu z loňska potáhnu míň věcí, to se mi do kletru musí vejít, i kdyby nechtělo. Prostě to tam nějak našťouchám!

2) No dobře, je toho nějak hodně... to bude tím spacákem. Fajn, jdu celý batoh vyházet a spacák objemově zredukovat!

3) Ta pixla na jídlo je taky nešikovná. Ale co naplat, jednou jsem slíbila, že ji dovezu, tak ji holt dovezu. Znovu všechno ven, zkusím líp poskládat celtu a nacpat lana do nějakých mezer.

4) Fajn. Těstoviny nechám doma a vezmu si cizrnu. Sice ji nemůžu ani cítit, ale ten sáček je poloviční.

5) Mno, dobrá, to by šlo... až na to, že jsem nenašla deku a tudíž asi zmrznu.

Jupí.

(Ono když je člověk dítě a jede poctivě podle seznamu, který dostane od vedoucích, jde to pěkně. A pak je najednou člověk dospělej, říká si, že se svými léty a zkušenostmi a absolvovanými expedicemi si přece dovede zabalit sám a líp...
A pak zjistí, že fakt potřebuje dovézt tu neprakticky velkou pixlu, určitě se v batohu musí najít místo pro narozeninový dárek, neb na oslavu míří rovnou z divočiny, a rozhodně nepojede vlakem bez knížky!)

Krkonoše

Měla jsem možnost odfrknout si od všedních dnů v horách na severu.

Po dlouhé, dlouhé době jsem chodila po kopcích s pocitem, že teď ta Cesta k vrcholu k něčemu vypadá. Podnikala jsem objevné výpravy, neboť jsem neměla papírovou mapu, konzultovala svá rozhodnutí s každým rozcestníkem a odvážně se vrhala na neznačené cesty důvěřujíc svému orientačnímu smyslu. Vylezla jsem pěkných pár set výškových metrů. (Reálných. I když symbolických vlastně taky.) Dokumentovala jsem to slovem i obrazem.

A ráno jsem chodila běhat.

Na to jsem asi nejvíc hrdá, na ten běh. Že mám ráda (nejen) horskou turistiku, k tomu se hlásím od třinácti, kdy jsem s nadšením přelouskala Šmídovo Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách. Ale že se dokopu do toho svahu běžet...

(Dobrá, dobrá, přiznávám. Byl to kilometr dolů a kilometr zpátky nahoru. Převýšení padesát metrů. Ne zrovna hvězdný výkon.

Ale byl to ranní běh.)

Většinu výletů jsem uskutečnila tak říkajíc v singlu a velmi se mi to líbilo. Klid na vlastní myšlenky. Nikdo mi nevyčítá, že do kopce moc ženu. Nikoho nezdržuju sedmnáctým pokusem zaostřit objektiv na sasanku. Můžu se rozhlížet po okolí lehce nepřítomným pohledem a uvažovat, jak by se tahle scenérie dala zasadit do povídky. Taky nikoho nenudím tím, že jeden úsek cesty procházím za dva dny už po čtvrté. A nevadí, že se dožaduju zapadnutí do lesa, abych prošla ten půlkilometrový úsek červené, který ještě neznám.

Fotodokumentace následuje:

Váha šátku

24. duben je svátkem sv. Jiří a odvozeně též svátkem skautů, jichž je sv. Jiří patronem. A již několikero let (nedaří se mi dohledat, kolik přesně, ale začato to někdy během mých gymnaziálních studií) se tento den slaví coby den v kroji, případně v šátku.
Idea je jednoduchá - prostě si ráno místo civilu obleču skautskou košili, případně, jsem-li slabší povaha, upevním kolem krku skautský šátek, a půjdu si po svém. A budu zvědavě koukat, kolik dalších skautů se kolem vynoří.

Znáte mě. Jsem osoba a) zapomnětlivá a b) pozornosti okolí neholdující, a jedno, druhé či obojí v kombinaci mi rok za rokem bránily přidat se taky. Až letos jsem si řekla, že s tím vším, co jsem v poslední době zvládla, mě šátek na krku nemůže rozházet. A tak jsem si ráno uvázala na krk skautský šátek.

(V souladu s bodem a) jsem totiž taky notorický ztráceč turbánků, kterýžto problém jsem elegantně vyřešila, když jsem se naučila vázat uzel dobrého skutku. To byste nevěřili, jak jsem na táboře před ranním nástupem populární!)

Házím batoh na záda, vyrážím na autobus a intenzivně si uvědomuju přítomnost šátku.
Teď reprezentuju. Teď mám jít příkladem.
I když si myslím, že celkem vzato mám skautské desatero pod kůží, někdy něco ujede. A to se stát nesmí, když mám na krku šátek, uvědomuju si.
A druhá, zákeřnější část mysli k tomu dodává, že ale pokud budu vystupovat jinak, než obvykle, je to vlastně hrozné pokrytectví.

Zelená na přechodu. Přednosti. Prosba o drobné. Spolucestující s dotazem. Papírek na chodníku. Spousty automatických drobností, které hlava najednou přezkoumává s perspektivou šátku na krku. Beru to vážně.

Protože chci, aby šátek nebyl jenom šátek. Chci, aby šátek byl symbolem skautingu, určitých hodnot, společenského nastavení, což je sice ukrutně široký a všeobjímající pojem, ale zároveň něco, co probleskuje každodenní existencí.
Takže bych se taky měla blejskat...

(Deset let si píšu blog. Z toho minimálně pět nemám rubriku pro skauting. Asi proto, že za skautské považuju z definice všechno, na co sáhnu...?)

Kraslice

Konkrétně kraslice zdobené voskovou batikou či voskovým reliéfem, narazila jsem na obojí pojmenování.
(Když teď o tom přemýšlím, batika to bude v případě, že se pak kraslice barví, tahle verze je reliéf.)

(Úkol V0311-3-D-(2,4) Zvyky a obyčeje, konkrétně zvykoslovné předměty, že jo.)

Žádná malérečka nejsem, tužku se zabodnutým špendlíkem jsem letos vzala do ruky po minimálně desetileté pauze a byla to dosti hurá akce. Mám pocit, že vzhledem k okolnostem se mi kraslice nakonec docela povedly.