Hrdost

Přiznávám na rovinu, že jsem poněkud rozmazlené dítě.
Taktéž jsem dítě internetové, takže řadu svých méně ostudných neznalostí řeším za nedocenitelné pomoci Googlu. Recepty, kuchařské zlepšovány, neznámé pojmy a stovky nejrůznějších detailů, na které mě navede literatura. Má historie vyhledávání je bohatá a ujetá.
Ale když jsem se na podzim podívala z okna a shledala, že skrz něj nevidím, pochybná hrdost mi nedovolila zadat do vyhledávače tak prosté a triviální heslo jako "jak se myjou okna". I prala jsem se s tím bez nápověd, dlouho a slušný výsledek neodpovídal strávenému času...

Nadhodila jsem to posléze před babičkou a odstartovala tím dlouhou diskuzi plnou podivuhodných nápadů.

A ejhle - napsat do vyhledávače "jak se myjou okna pudinkem" už mi nedělá žádný problém.

Interpunkce

Nejamatérštější webdesigner světa opět v akci, mission "vrcholový web".

"...dobrá, tak tady smažu jednoho pštrosa, napíšu k tomu padding z každý strany půl pštrosa, a teď už to přece musí fungovat," vedu si tak tvůrčí monolog u svého zhruba třiadvacátého pokusu odsadit text v hlavním boxu stránky, aby nebyl nalepený na samém jeho kraji.

(Ochránci zvířat, neděste se, žádný pštros nepřišel k úhoně, to jen já jsem se naučila udávat některé parametry nikoliv v pixelech, ale v relativní jednotce zvané em. Asi pět minut jsem říkala, že umažu emu nebo přidám dva emu, pak jsem přešla na jméno jiného velkého nelétavého opeřence.)

Nicméně ani třiadvacátý pokus nefunguje, jak má, box s textem se mi scvrkne a nechá v designu nepěkné mezery.

"Proč mi to nefunguje?" vystartuju tedy přičinlivě na programátora, který odevzdaně odloží vlastní práci a zkoumá výsledky mého snažení.

"Protože tady, jak jsi psala nula celá pět," ukazuje na část kódu, kam jsem inovativně vložila půl pštrosa, "máš desetinnou čárku, a ne desetinnou tečku."

Můj papírový zmatkosystém

(Ano, lezci, správně je vám to povědomé.)

Při revizi úkolů Cesty k vrcholu připadl do mého dílu práce mimo mnohých jiných i úkol Můj papírový infosystém.
Je to jeden z těch úkolů, kdy mám chuť popadnout nůžky a jít si z kroje odpárat vrcholovou nášivku, protože mě zcela jednoduché zadání porazilo na hlavu. Opakovaně.

Programátorka

Tvořím nový vrcholový web!
Přesněji řečeno, tvořím mu fasádu, programování útrob je na člověku nepoměrně zkušenějším a šikovnějším.

A zvládám to se svou obvyklou bravurou.

Tuctová

Tvářička. Příhoda. Jak libo.

Čekám si tak večer na pozdější spoj, jelikož obvyklý mi ujel. Autobus konečně přijede, prohodím několik zdvořilostních frází s řidičem, který mi podává jízdenku a rovnou tiskne další pro slečnu, jež stojí za mnou.

"No jé, ahoj! To je prima, že jsme se tu potkaly!" rozzáří se najednou ona slečna. "Taky jedeš? Nebo... se... my... neznáme?" dokončí velmi obezřetně, když spatří můj výraz. (Který jest nezvykle vykolejený, neb ona mi taky kohosi trochu připomíná. Osobu, o které vím naprosto jistě a bezpečně, že má asi tisíc lepších věcí na práci než postávat na autobusové zastávce sto sedmdesát kilometrů od svého domu.)
"Neznáme. Ale to nic, stává mi to docela často, od lidí, který neznám," pokrčím rameny.
"Ta slečna, se kterou jsem si vás spletla," hlesne pak nebohá slečna opatrně, "tý je šestnáct..."

Alespoň něco příjemnýho.