Odkud já vás znám?

Už párkrát jsem se zmiňovala, že mám nějaký tuctový obličej.

(Tento měsíc mám hned dva zářezy.
První na kase v supermarkatu: "Vy jste skautka, žejo?" Po váhavém souhlasu a naději, že tentokrát jsem myšlena opravdu já, to ovšem pokračuje: "Vy jste chodila tady u řeky do družiny s mojí vnučkou, že?" Kdepak, nechodila. V tomhle městě vůbec neskautuju, alespoň ne organizovaně.
Druhý kousek od rodného domu, v krámku u regálu s pečivem: "Jé, vy jste... vy jste dřív prodávala tamhle v zelenině!" Rozhodně odporuju, neb jsem v životě neprodala nikde a nikomu ani jediný kousek zeleniny, ale tazatel mi to nějak nevěří...)

A teď se mi to vrátilo. Jak bumerang.

Sedím si tak na školení, a pokud zrovna nemusím sledovat promítací plátno nebo kontrolovat trajektorii propisky, nenápadně šilhám o dvě místa doleva.
Sedí tam dáma mého věku a mého typu, podobně vlnité vlasy, podobně kulatý obličej, podobný styl oblékání, taky brýle... nemám pocit, jako bych se dívala do zrcadla, ale základní charakteristiky máme stejné, chápu, že někdo, kdo nás zná jen krátce a letmo, by si nás klidně spletl.

A celé školení mi to šrotuje v hlavě - je to ta dávná spolužačka z chemického koužku, nebo není?!

Vasaloppet

Vasák.

Den tradiční cesty do sklepa a poměření běžek, nadávání na nedostatek sněhu a pevného odhodlání, že příští rok opravdu, ale už doopravdy na ty běžky alespoň stoupnu.

Juch.

Čajové zastavení

Je krásné, je až posvátné, když se člověk může zastavit. Pohodlně se usadit a zaposlouchat se do tlumených tónů flétny. Přičichnout k čajovým lístkům, zavřít oči a nechat myšlenky proudit, kam se jim zachce. Opatrně uchopit tenkostěnnou mističku a upít s péčí připraveného nápoje...

Já to neumím. Zpravidla utíkám, ženu se, dokud je kam se hnát, a pak sebou praštím do postele. Na čaj v konvici pravidelně zapomínám, teplotu vody intenzivně ignoruju. Jednou rukou držím hrnek a druhou telefonuju, píšu nebo jím.

Je skvělé, když mě k tomu zastavení občas někdo dovede. Díky za to, čajovníku.


(Pod vlivem čajového večera jsem si říkala, že přece jen zkusím té přípravě čaje věnoval alespoň o fous větší pozornost.
Semlelo se to tak, že můj ranní pracovní čaj se louhoval asi půl druhé hodiny. No nic, no. Možná příště.)

Velkoměsto

Pro člověka, který nesnáší davy a stísněné prostory, je Londýn značně podivná výletní destinace, což? Tak ať.

V0204-1-D-(1,3) - Tréninkový plán

Tančím už nějaký ten rok, ale až nedávno se mi naskytla možnost spolupráce s registrovanou taneční školou, díky které bych se mohla účastnit soutěží. Sice nejsem právě soutěžní typ (čti někdo na chvostě stejně skončit musí, klidně to vezmu na sebe, jen na mě pro všechno na světě nekoukejte!), ale tanec pro mě vždycky fungoval jinak. Než jsem začala tančit, vadilo mi vlastně jakékoliv veřejné vystoupení. Teď si (jedině) ty taneční ohromně užívám. Takže proč nezkusit tu soutěž?

A když už se flákám po svazích Annapurny, proč na to nenaroubovat zase nějaký vrcholový úkol, že ano.

Padlo to na část úkolu V0204-1-D-(1,3) Trénink, konkrétně na tréninkový plán. Úkol stanovuje vypracovat si vlastní tréninkový plán, minimálně v rozsahu půl hodiny třikrát týdně, k dosažení cíle.

Mým primárním cílem je neuříznout si na soutěži ostudu, ale bylo by pěkné přivézt si nějakou tu medaili. (O pohárku se neodvážím ani snít, první místo, to je dost vysoká meta, řekla bych.)

A jak na to půjdu?

Minimálně pětkrát týdně si všechny soutěžní tance zopakuju. I kdyby to někdy nešlo naplno (hele, věděli jste, kolik máte mezižeberních svalů? A že se všechny dají dost bolestivě natáhnout? No, já už to teda vím), tak "na paměť" to půjde vždycky.

Třikrát se z toho pořádně zaměřím na techniku a na moje věčné problémy. Zakřižovat. Vytáčet nohy. Držet se na špičkách. Ostře.

Jednou týdně to bude delší, dvouhodinový trénink s dalšími tanečními nadšenci. Ty další čtyři jsou na mě.

Plán to není špatnej. Teď jen ho dodržet...