Trable numismatikovy

a Severní moře v Buckie

To jsme takhle dorazili do Buckie, sluníčko svítilo (to se nám ve Skotsku stalo poprvý), v dálce šumělo moře, co víc si přát, že...
...no, tatínek věděl.
Hned jak poprvé zaslechl zmínku o tom, že existují skotské peníze – konkrétně bankovky, a vydávají je prý dokonce tři různé skotské banky, že v tom nemají maglajs... jo, a to ještě mají svoje libry aj Irové – rozhodl se, že nějaké získá. Po zralé úvaze pak prohlásil, že jednolibrovku, neboť vyšší hodnotu je zase škoda schovávat na památku. A já dostala bojový úkol. V každém obchodě, kde jsem něco platila, jsem měla prosit, aby mi vrátili zpátky skotskou jednolibrovku.
Začala jsem s tím už u Loch Ness, když jsem platila za svou malou Nessie. Prodavačka se zarazila a řekla, že oni skotskou jednolibru nemají určitě, a že jsou dost vzácné. Pokračovala jsem u všech stánků z pohledy a vůbec kdečím, bez úspěchu.
Pak jsme vystoupili z autobusu na hlavní ulici v Buckie a tatínek spatřil banku. Nevím teď, jestli to byla Bank of Scotland nebo Clysedale Bank, jedna z těchhle. Tatínkovi zazářily oči a vrazil mi do ruky dvoulibru.
"Běž tam, ať ti ji vymění za dvě skotský!"
Nedá se říct, že bych běžela, ale nenápadně jsem vklouzla dovnitř a namířila si to k paní za přepážkou.
"Good morning, eh, please, may I ask you, ehm, do you have a Scottish one-pound note?" (Dobrý den, eh, prosím, můžu se zeptat, ehm, máte skotskou jednolibrovou bankovku?)
Paní se na mě zatvářila dost nejistě. Ne jako že neví, jestli mají, ale jako že neví, jestli na ni v příštím okamžiku nevytáhnu Glock 9mm. "No, I´m afraid we don´t." (Ne, bohužel nemáme.) Nehodlala jsem ji dál napínat a vypadla jsem z banky (aniž bych na ni vytáhla pistoli). "Nemaj," referovala jsem natěšenému rodiči.
"Ale tamhle je další banka," zněla nadějná odpověď. Tak jsem zapadla do Royal Bank of Scotland a blonďaté slečně v okýnku jsem zopakovala svůj dotaz.
Slečna se nezatvářila zděšeně, ba ani nejistě. Slečna neztratila profesionální úsměv. "Yes." (Ano.)
Na tuhle alternativu jsem nebyla tak úplně připravená, nicméně honem jsem pokračovala a strčila jí do okýnka minci.
"And could you possibly, eh, exchange this..." (A mohla byste kdyžtak, eh, vyměnit tyhle...)
"You´d like me to exchange your two pounds for two Scottish one-pounds notes, alright?" (Chcete vaše dvě libry vyměnit za dvě sklotské jednolibrovky, ano?)
A když jsem kývla, usmála se a ujistila mě, že "No problem."
Pak vzala ze svého stolu klíč (nějakých deset čísel na délku), od kolegyně u vedlejšího okýnka si půjčila druhý klíč (ještě o kousek delší), zašla si kamsi dozadu pro objemný svazek klíčů (běžné velikosti), našla mezi mini ten správný, všechno to nastrkala do zámků trezoru, počkala, až se odemkne časový zámek, a pak mi vyndala mé dvě skotské libry. S úsměvem mi předvedla, že jsou opravdu dvě, podala mi je okýnkem a a zdvořile odpověděla na moje zmatené "Thank you so much!" (Děkuju mockrát!)
Tatínek si liboval, že má svou skotskou libru, a já si přišla trochu hloupě. Takových cavyků se muselo nadělat, takových klíčů přinést, kvůli dvěma librám. (Při tehdejším kurzu asi šedesát korun... cítila jsem se vážně hloupě.)
Pak jsme se ale vydali k moři a já strávila příjemnou půlhodinu broděním se vlnami a sbíráním mušlí. Nenapadlo by mě, že v Severním moři žije tolik různých měkkýšů, ale žije. A mají moc hezký schránky.
Jo, a kamínky tam mají taky hezký. Jak se dostanu na oblázkovou pláž, je ze mě mineralog :-)

Lambá Pahár podruhé

Tak nějak víceméně celkem vzato pořád lezu...

Dost značnou část prázdnin jsem strávila čtením, takže to je významná položka. Nějaké ty kilometříky (třeba cesta do knihovny, chachachá), semtam nějaká ta rada (už i skauti zase začínají rozjíždět činnost, no), a taky jsem se po delší době zase vrátila ke sporáku a tím pádem i k úkolu Vaření. No.
Pokud jde o úkoly EX80 – pracuju na tom. Ale...tak nějak po svém. Teď jsem třeba po svém zpracovala úkol Propagace. Nešlo o letáček expedice, ale o letáček na veselé odpoledne pro děti Pohádkový les. (Tím pádem jsem tam taky nepropašovala mnohé z požadovaných informací, čili svemy mínus) A nenabízela jsem ho sponzorům, ale dala jsem si deset svemů za každý letáček, kterému jsem dohodla (případně vyhádala) místo v knihovně či ve vzdělávací instituci. Takže nevím nevím, jestli jsem tenhle úkol vlastně splnila.
Ono to vůbec vypadá s Expedicí 80 bledě. Taky třeba nevím, kde seženu zbytek financí do úkolu Peníze, jelikož budu mít práce nad hlavu se školou, ještě někde brigádničit, to tak. Takžeto vypadá, že se nakonec na Lambá Pahár toho kyslíku přece jen nadechnu. A hodněkrát.

Lapena kouzlem Edinburghu

tak, že jsem se málem nevymotala

Do Edinburghu nás vypustili vybavené dvěma informacemi. Zaprvé – Támhle (mávnutí rukou kamsi za záda) je Edinburghský hrad, tam se za dvě hodiny sejdem. Zadruhé – V Edinburghu stojej na každým rohu dudáci, to určitě nějakýho potkáte.
Tak jsme vyrazili dolů po hlavní třídě, Royal Mile. Ne že by nebylo na co koukat.
Obchod se suvenýry vedle obchodu se suvenýry, a všude prodávají ty samé laciné kilty, tartanové čepičky, trička se skotskou vlajkou, plyšové psy (černé skotské teriéry a bílé West Highland white terriery, čili bílé teriéry ze Západní Vysočiny) miniaturní lahvičky whisky. Semtam nějaká taverna či golf shop, sympatické kamenné domy, úzké uličky vedoucí hluboko mezi ně.
Pak jsme odněkud zaslechli dudy. Plni naděje šli jsme po zvuku... byl to přehrávač z jednoho obchodu se suvenýry.
Zklamaně jsme se vrátili k courání po Royal Mile. Cestou jsme potkali britského filosofa Johna Humea, který demonstroval vskutku filosofický klid.
Pak se znovu ozvaly dudy.
Opatrně jsme šilhali kolem, abychom zase nenaletěli nějakému Souvenir shopu. Zdroj dudání nebyl v dohledu. Tak jsme znovu zklamaně pokrčili rameny a znovu zamířili dolů po Royal Mile. A tam stál. Dudák. A dudal, až se Highland zelenala. A vedle něj se střídali turisti, kteří prostě museli mít fotku s pravým skotským dudákem pořízenou za zvuků pravých skotských dud.
Chvilku jsme poslouchali a pak se vydali zase dál. Objevili jsme Holyroodhouse, oficiální skotské sídlo královny, budovu skotského parlamentu a hezkou fontánu, u které jsme se po způsobu českých turistů (rozlámat přinesenou bagetu a přikusovat sýr) naobědvali.
Pak jsme to chtěli vzít zpátky jinou cestou, načež jsme se s tatínkem děsivě pohádali. Tatínek měl totiž s sebou turistického průvodce vydaného za dob těžkého komunismu, v něm nalistoval mapu Edinburghu a po mně chtěl, abych se podle ní zorientovala. Já sice dlouho protestovala, že ten plánek je divnej, že ty ulice jsou úplně jinak, a proč bych vlastně měla věřit komunistickému průvodci, ale všechno marno. Takže jsem nás po dlouhém zkoumání pochybného plánku zavedla k městskému hřbitovu a zadnímu traktu obchodů.
Když dlouho nekončil ani hřbitov, ani zaneřáděné dvorky, rozhodl tatínek, že se vrátíme, a zkroušeně přiznal, že taky nechápe, proč komunisti vydávali průvodce po zemi, do který se nesmělo.

Druhým edinburghským dějství byl Edinburgh Castle. S vědomím, že máme na celý velký hrad jenom hodinu, jsme se na něj vrhli jako kobylky a prohlíželi, co kde bylo.
Dělo, ze kterého se sřílí vždycky přesně v jednu, každý den kromě neděle. (Hádejte, co bylo zrovna za den. Jo, správně.)
Muzeum skotské kavalerie. (Hezký obrázky.)
Skotské korunní klenoty. (Nad tou věží vlál Uninon Jack, vlajka Spojeného království. Přitom kdybych na jednom jediném místě opravdu čekala tu skotstkou se svatoondřejským křížem, bylo by to tady.)(Stráže tam sice vypadaly nebezpečně, ale nakonec se s nimi dalo docela dobře popovídat.)
Komnaty Marie Stuartovny čili Mary, Queen of Scots. (Nežila si špatně...)
Výměnu stráží.
A došel čas. Pokračování příště v Edinburghu.

O skotské whisky

V distillerce stála a pořád jenom překlá-, překlá-, překládala...
Ve Skotsku je whisky všude. Neprojedete vesnicí, aniž byste potkali ceduli s nápisem "Distillery", čili palírna, a co chvíli narazíte taky na nějaký specializovaný obchod s whiskou. Prostě jet do Skotska a nesetkat se s whiskou je výkon. Mezi mými společníky výkon nadlidský, neb nějaká ta lahvinka kolovala často. Inu, měli dovolenou.
Do tajů výroby whisky jsme byli zasvěceni ve Strathisla Distillery, součásti skupiny Chivas Brothers.
Na tomto místě si dovolím trochu teorie. Skotská whisky se vyrábí dvojí destilací z ječmene, pak se nechává zrát v sudech, nejčastěji po bourbonu. Pravá skotská whisky musí zrát alespoň tři roky v dubových sudech na území Skotska. Výsledkem je pak tzv. single malt whisky, čili sladová whisky, prostě to, co je v tom sudu. Malé distillerky se ovšem živí hlavně prodáváním své whisky "míchačům", kteří z různých single whisek míchají míchanou whisky – blended whisky. Blended whisky je např. Ballantines, Chivas Regal (její součástí je singlemaltka ze Strathisla) nebo Johnnie Walker.
Ve Srathisla nás uvítali sympaticky ochutnávkou dvanáctileté Chivas Regal, pak nás rozdělili do skupin a nahnali na prohlídku palírny.
Rychle se ukázal problémek – naše překladatelka byla poněkud společensky unavená a výklad průvodce nestíhala překládat. Já jsem neudržela svojí hubu nevymáchanou zavřenou a dost nezdvořile jsem jí překlad doplňovala. Inu, stalo se, co se stát muselo. Komu by se taky líbilo, když ho o kolik let mladší osoba opravuje. Takže jsem najednou stála vedle průvodce já. Stihla jsem se ještě zběžně pomodlit, abych rozuměla, a už to jelo. Kvašení, to vcelku šlo, až na odborné termíny. Dvojí destilace byla hračka, z hodin fyziky jsem si pamatovala dost, novinka byla pouze dělení destilátu na "hlavu", "srdce" a "ocas". Kámen úrazu nastal, když průvodce vyslovil zcela nevinnou větu, že "From this moment this product is taxable, and therefor is has to be locked."
Já rozuměla každé slovo. Ale vážně mě nenapadlo, že uprostřed fyzikálních procesů najednou jen tak mimochodem poznamená, že od týhle chvíle je whisky zdanitelná.
No nic, to byl první překladatelský kiksík, a přesunuli jsme se do skladu. Přeložila jsem všem varování, že uvnitř nesmí fotit, protože od jiskry z foťáku by se mohly vznítit ethanolové výpary. (A že jich tam bylo. Kdyby byl člověk ve skladu delší dobu, opil by se, jenom jak by dýchal.) V klidu a míru jsme si popovídali o tom, proč se na sudy používá zrovna dubové dřevo a proč se whisky dává do už použitých sudů, a zvládli jsme i nízké regály (aby se se sudy dalo manipulovat ručně). Zaváhala jsem až u tří zákonů pro výrobu skotské whisky – čili alespoň tři roky, dubové sudy a ve Skotsku. Jak jsem se na to zuřivě soustředila, jeden mi unikl. Hádejte který?
Ano, ten o Skotsku.
Na třetí překladatelský kiks už naštěstí dojít nestihlo – průvodce nás zavedl zpátky dovnitř, poděkoval za pozornost a donesl nám další ochutnávku – dvanáctiletou Strathisla. A tatínek dojatě zamáčkl slzu v oku a pravil, že mých dvanáct let jazykového vzdělání nebylo nadarmo.
Tak jsme si na to připili.

V Británii cizincem

(ano, dobře, slíbila jsem, že nejdřív vyjde článek v časopise, ale ...)

Jeden z důvodů, proč tak ráda jezdím do Británie, je prostě to, že se tam mluví anglicky. V kterékoliv jiné zemi, kde jsem kdy byla, jsem buď jejich jazyk příšerně kazila (viz Německo, Rakousko, myslím, že ve Švýcarsku už jsem se ani nesnažila), nebo jsem prostě spoléhala na to, že mně k vůli budou mluvit anglicky (Skandinávie, Francie, Itálie a jak řečeno, Švýcarsko). Jazyk, kterým se mluví v Británii, vcelku slušně ovládám, a tudíž se z jejich strany nemusím dožadovat žádných milosrdenství. A to se mi prostě líbí.
Ale někdy je to taky na draka.
Nebudu tu teď vyprávět, jak jsem překládala půlku výkladu v palírně whisky, ani jak jsem sháněla skotskou jednolibrovou bankovku. Počkejte do srpna. Teď jsem si ale vzpomněla, jak jsem cvičila umění konverzace večer ve skotském Falkirku.
Bydleli jsme v hotýlku, o kterém nám bylo řečeno, že leží na okraji města Falkirk. Kolem byly jenom silnice, pastviny pro koně a jedno zahradní centrum. Jednoho večera jsme se rozhodli, že si před večeří uděláme procházku a zkusíme někde najít Falkirk. Tušili jsme ho někde za kopcem, od kterého nás dělila silnice, museli jsme se tedy nejdřív dostat na druhou stranu. Naštěstí jsme spatřili podchod.
V tom podchodu seděla partička místní mládeže, už od pohledu lehce pod vlivem. Ale byli jsme čtyři, z toho dva silní muži, takže jsem doufala, že k žádnému incidentu nedojde. Nedošlo.
Jediné, k čemu se parta odhodlala, byl dotaz "Are you American?" Neodpověděli jsme. Následovalo nesrozumitelné drmolení – to jsem otipovala na žádost o pár drobných – a pak někdo znovu zavolal "Are you from the U.S.?" Naše mlčení si pravděpodobně vyložili jako souhlas. Parta začala entuziasticky skandovat "Obama! Obama! ObamaObamaObama!!" Jméno onoho pána, mnohokrát opakované, slité do jediného dlouhého slova a zesílené ozvěnou v podchodu se za námi neslo ještě kus cesty.
Pak jsme zabloudili na hřbitově a dlouho fotili jedno malebný stádečko koní, až přišel čas vrátit se oním podchodem zpátky.
Scénář byl obdobný. Každý z party se zvlášť zeptal, jestli jsme Američani/jestli jsme ze Států, a pak nás vyprovázeli vyřváváním páně Obamova jména. Důstojně mlčíc jsme je ignorovali a šli dál. Jedna dívčina se ale nehodlala vzdát tak snadno. Vyběhla za námi dokonce kus z podchodu (!!), aby se mohla znovu zřetelně zeptat "Are you American?"
To už jsem nevydržela. Obrátila jsem se k ní a nasadila nechápavý výraz. "Ich verstehe nicht."
Od své první německé lektorky (kde jsou ty časy) jsem pochytila lehce saskou výslovnost, takže to znělo jako Iš vrštée ništ.
Slečna si to ale zřejmě vyložila jako Yankeeský dialekt a zeptala se ještě jednou: "Are you from the U.S.?" Z tunelu se ozvalo nezřetelné "ObamaObamaObama!"
"Ich verstehe nicht, sie müssen Deustch sprechen! Ich verstehe nicht!" zakvílela jsem na ni, využila jejího němého překvapení a odešla.