a Severní moře v Buckie
To jsme takhle dorazili do
Buckie, sluníčko svítilo (to se nám ve Skotsku stalo poprvý), v dálce
šumělo moře, co víc si přát, že...
...no, tatínek věděl.
Hned
jak poprvé zaslechl zmínku o tom, že existují skotské peníze –
konkrétně bankovky, a vydávají je prý dokonce tři různé skotské banky,
že v tom nemají maglajs... jo, a to ještě mají svoje libry aj Irové –
rozhodl se, že nějaké získá. Po zralé úvaze pak prohlásil, že
jednolibrovku, neboť vyšší hodnotu je zase škoda schovávat na památku. A
já dostala bojový úkol. V každém obchodě, kde jsem něco platila, jsem
měla prosit, aby mi vrátili zpátky skotskou jednolibrovku.
Začala
jsem s tím už u Loch Ness, když jsem platila za svou malou Nessie.
Prodavačka se zarazila a řekla, že oni skotskou jednolibru nemají
určitě, a že jsou dost vzácné. Pokračovala jsem u všech stánků z pohledy
a vůbec kdečím, bez úspěchu.
Pak jsme vystoupili z autobusu na
hlavní ulici v Buckie a tatínek spatřil banku. Nevím teď, jestli to byla
Bank of Scotland nebo Clysedale Bank, jedna z těchhle. Tatínkovi
zazářily oči a vrazil mi do ruky dvoulibru.
"Běž tam, ať ti ji vymění za dvě skotský!"
Nedá se říct, že bych běžela, ale nenápadně jsem vklouzla dovnitř a namířila si to k paní za přepážkou.
"Good morning, eh, please, may I ask you, ehm, do you have a Scottish one-pound note?" (Dobrý den, eh, prosím, můžu se zeptat, ehm, máte skotskou jednolibrovou bankovku?)
Paní
se na mě zatvářila dost nejistě. Ne jako že neví, jestli mají, ale jako
že neví, jestli na ni v příštím okamžiku nevytáhnu Glock 9mm. "No, I´m
afraid we don´t." (Ne, bohužel nemáme.) Nehodlala jsem ji dál
napínat a vypadla jsem z banky (aniž bych na ni vytáhla pistoli).
"Nemaj," referovala jsem natěšenému rodiči.
"Ale tamhle je další
banka," zněla nadějná odpověď. Tak jsem zapadla do Royal Bank of
Scotland a blonďaté slečně v okýnku jsem zopakovala svůj dotaz.
Slečna se nezatvářila zděšeně, ba ani nejistě. Slečna neztratila profesionální úsměv. "Yes." (Ano.)
Na tuhle alternativu jsem nebyla tak úplně připravená, nicméně honem jsem pokračovala a strčila jí do okýnka minci.
"And could you possibly, eh, exchange this..." (A mohla byste kdyžtak, eh, vyměnit tyhle...)
"You´d like me to exchange your two pounds for two Scottish one-pounds notes, alright?" (Chcete vaše dvě libry vyměnit za dvě sklotské jednolibrovky, ano?)
A když jsem kývla, usmála se a ujistila mě, že "No problem."
Pak
vzala ze svého stolu klíč (nějakých deset čísel na délku), od kolegyně u
vedlejšího okýnka si půjčila druhý klíč (ještě o kousek delší), zašla
si kamsi dozadu pro objemný svazek klíčů (běžné velikosti), našla mezi
mini ten správný, všechno to nastrkala do zámků trezoru, počkala, až se
odemkne časový zámek, a pak mi vyndala mé dvě skotské libry. S úsměvem mi předvedla, že jsou opravdu dvě, podala mi je okýnkem a a zdvořile odpověděla na moje zmatené "Thank you so much!" (Děkuju mockrát!)
Tatínek
si liboval, že má svou skotskou libru, a já si přišla trochu hloupě.
Takových cavyků se muselo nadělat, takových klíčů přinést, kvůli dvěma
librám. (Při tehdejším kurzu asi šedesát korun... cítila jsem se vážně
hloupě.)
Pak jsme se ale vydali k moři a já strávila příjemnou
půlhodinu broděním se vlnami a sbíráním mušlí. Nenapadlo by mě, že v
Severním moři žije tolik různých měkkýšů, ale žije. A mají moc hezký
schránky.
Jo, a kamínky tam mají taky hezký. Jak se dostanu na oblázkovou pláž, je ze mě mineralog :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat