tak, že jsem se málem nevymotala
Do Edinburghu nás vypustili
vybavené dvěma informacemi. Zaprvé – Támhle (mávnutí rukou kamsi za
záda) je Edinburghský hrad, tam se za dvě hodiny sejdem. Zadruhé – V
Edinburghu stojej na každým rohu dudáci, to určitě nějakýho potkáte.
Tak jsme vyrazili dolů po hlavní třídě, Royal Mile. Ne že by nebylo na co koukat.
Obchod
se suvenýry vedle obchodu se suvenýry, a všude prodávají ty samé laciné
kilty, tartanové čepičky, trička se skotskou vlajkou, plyšové psy
(černé skotské teriéry a bílé West Highland white terriery, čili bílé teriéry ze Západní Vysočiny) miniaturní lahvičky whisky. Semtam nějaká taverna či golf shop, sympatické kamenné domy, úzké uličky vedoucí hluboko mezi ně.
Pak jsme odněkud zaslechli dudy. Plni naděje šli jsme po zvuku... byl to přehrávač z jednoho obchodu se suvenýry.
Zklamaně
jsme se vrátili k courání po Royal Mile. Cestou jsme potkali britského
filosofa Johna Humea, který demonstroval vskutku filosofický klid.
Pak se znovu ozvaly dudy.
Opatrně jsme šilhali kolem, abychom zase nenaletěli nějakému Souvenir shopu.
Zdroj dudání nebyl v dohledu. Tak jsme znovu zklamaně pokrčili rameny a
znovu zamířili dolů po Royal Mile. A tam stál. Dudák. A dudal, až se
Highland zelenala. A vedle něj se střídali turisti, kteří prostě museli mít fotku s pravým skotským dudákem pořízenou za zvuků pravých skotských dud.
Chvilku
jsme poslouchali a pak se vydali zase dál. Objevili jsme Holyroodhouse,
oficiální skotské sídlo královny, budovu skotského parlamentu a hezkou
fontánu, u které jsme se po způsobu českých turistů (rozlámat přinesenou
bagetu a přikusovat sýr) naobědvali.
Pak jsme to chtěli vzít
zpátky jinou cestou, načež jsme se s tatínkem děsivě pohádali. Tatínek
měl totiž s sebou turistického průvodce vydaného za dob těžkého
komunismu, v něm nalistoval mapu Edinburghu a po mně chtěl, abych se
podle ní zorientovala. Já sice dlouho protestovala, že ten plánek je
divnej, že ty ulice jsou úplně jinak, a proč bych vlastně měla věřit
komunistickému průvodci, ale všechno marno. Takže jsem nás po dlouhém
zkoumání pochybného plánku zavedla k městskému hřbitovu a zadnímu traktu
obchodů.
Když dlouho nekončil ani hřbitov, ani zaneřáděné
dvorky, rozhodl tatínek, že se vrátíme, a zkroušeně přiznal, že taky
nechápe, proč komunisti vydávali průvodce po zemi, do který se nesmělo.
Druhým
edinburghským dějství byl Edinburgh Castle. S vědomím, že máme na celý
velký hrad jenom hodinu, jsme se na něj vrhli jako kobylky a prohlíželi,
co kde bylo.
Dělo, ze kterého se sřílí vždycky přesně v jednu, každý den kromě neděle. (Hádejte, co bylo zrovna za den. Jo, správně.)
Muzeum skotské kavalerie. (Hezký obrázky.)
Skotské
korunní klenoty. (Nad tou věží vlál Uninon Jack, vlajka Spojeného
království. Přitom kdybych na jednom jediném místě opravdu čekala tu
skotstkou se svatoondřejským křížem, bylo by to tady.)(Stráže tam sice
vypadaly nebezpečně, ale nakonec se s nimi dalo docela dobře popovídat.)
Komnaty Marie Stuartovny čili Mary, Queen of Scots. (Nežila si špatně...)
Výměnu stráží.
A došel čas. Pokračování příště v Edinburghu.
Žádné komentáře:
Okomentovat