A to byl teprve ten správný dojem z faktu, že jsem na ostrově větším než Česká republika, který má míň obyvatel než Brno.
Dohodli jsme se, že si dáme na den pauzu od delších autovýletů a prozkoumáme naše údolí. Od hostitele, takto chovatele ovcí a koní, jsme se mimo jiných zajímavostí dozvěděli, že údolím vede jezdecká cesta, takže jsme se prostě vydali po ní.
Minuli jsme ruiny jakéhosi stavení a brzo nám všechny připomínky civilizace zmizely z dohledu. I ta slavná jezdecká stezka byla často spíš jen naznačená, někdy se ztratila v potoce a nezdálo se, že by se vynořila, místy jsme kráčeli radši po krkolomných ovčích stezkách a pozorovaly nás jen ovce (držící si uctivou vzdálenost) a sem tam nějaký dravý pták.
A to byl náš den. Liduprázdné horské údolí. Tiché bečení ovcí. Vyhřívání se na islandském slunci. Sto a jeden způsob, jak překonat potok.
(Tedy ze strany zbytku výpravy. Já měla dobré kotníkové pohorky a stačil mi způsob jediný, "nějak to přeběhnu".)
Nad usedlostí, na které jsme bydleli, byl ve svahu hory vysoký trojboký kámen. Náš hostitel nám prozradil, že se mu říká Sorry Stone.
Kdysi prý dole v údolí bydlela žena s malým dítětem a na skále vyvedla orlice mláďata. A když jednoho dne neměla čím je nakrmit, odnesla jim to malé dítě z údolí. Jeho matka ho potom hledala všude možně... a našla u Kamene lítosti.
Druhý den byl zasvěcen o poznání delší výpravě, totiž objetí poloostrova Snaefellsnes. A že to byl nabitý program.
Vyhlídka na desítky ostrůvků ve fjordu, včetně jednoho zrezivělého vraku lodi. Sláva dalekohledu!
Stykkishólmur, jeho vysoká skála nad přístavem, s majákem a spoustou ptactva, a moderně pojatý kostel.
Helgafell, pahorek, u jehož úpatí je pohřbená hrdinka islandských ság a na vrcholku stojí pozůstatky kláštera. Když cestu na vrchol zvládnete beze slova, smíte se u ruin podívat k východu a přát si tři přání.
Kirkjufell, Kostelová hora, údajně nejmalebnější a nejfotogeničtější islandský vrch. Mno, krásná a neobvyklá je. A vodopád pod ní taky.
Několikero pláží. Zlatý písek, černé oblázky, různé druhy skořápek mlžů. V Severním ledovém oceánu je docela živo. A některé fotky vypadají vážně jako z Karibiku; ten ledový vítr totiž nezprostředkují.
Dritvík, pláž zvaná hřbitov lodí. Dodnes na ní jsou zrezivělé trosky britské lodi Epine, která tu ztroskotala v roce 1948. Zůstaly tu jako památník, jasně rezavé na černých oblázcích.
Oblázková pláž. Zabořit prsty do dokonale ohlazených, sluncem prohřátých černých oblázků na Dritvíku, to byl jeden z nejdokonalejších islandských okamžiků. Mno, okamžiků... pořádně dlouhých chvil.
(Na odchodu bylo zjištěno, že jeden člen expedice chybí. Po krátkém pátrání byl nalezen sedíc na pláži, jak se - maskovaný svým tmavošedým oblečením - probírá kamínky v dosahu a mumlá: "Všechny... všechny je chci...")
Malariff, půvabný maják a kus za ním krásná stezka po pobřeží. Kormoráni, racci, čedičové útesy. Malý přístav. A úžasně modré moře.
A všechno na dohled Snaefellsjökull, sopky, skrz kterou se Verneovi hrdinové vydali do středu Země.
Žádné komentáře:
Okomentovat