Selfoss

Selfoss, islandská klasika. Oblast takzvaného Zlatého okruhu, typicky islandských atrakcí a zároveň největších turistických lákadel.

Už cestou ze severu jsme zamířili k prvnímu ze tří nejvýznačnějších bodů, národnímu parku Þingvellir.

Þingvellir je místo, kde v roce 930 vnikl Althing, islandský parlament. V Þingvelliru se scházeli náčelníci z celého Islandu a představovali zároveň vládu a nejvyšší soud. Důvodem, proč si vybrali zrovna tohle místo, byla (relativně) snadná dostupnost ze všech obydlených oblastí, dostatek pastvin pro koně a dobytek a řeka pro rybolov.

Na druhém břehu řeky se nachází místa z novější, ale neméně důležité historie - kostelík s islandským národním hřbitovem a pětidomek, ve kterém sídlí farář, správa národního parku a v létě předseda vlády.

Þingvellir se čirou náhodou nachází v místě, kde se rozděluje severoamerická a evropská tektonická deska a tvoří tu celkem hluboký kaňon.

(vpravo evropská deska, vlevo severoamerická)

A mimochodem, písmeno Þ nemá nic společného s naším P. Kdo jste četl Hobita, zavzpomínejte na Thorinovu mapu - runový nápis tam končil Þ.Þ. a vysvětlivky pravily, že jde o iniciály Thróra a Thráina. Þingvellir se správně přepisuje jako Thingvellir a výslovnost se po anglicku šišlá.

Celý druhý den jsme věnovali zbytku Zlatého okruhu a začali jsme u gejzírů.

Oblast horkých pramenů v údolí Haukadalur je turistickým cílem proto, že se v něm nachází gejzír Geysir, jeden z největších gejzírů na světě, a gejzír Strokkur, který vážně uvidíte.

Geysir je větší. Geysir byl první, po něm se všechna ta horká voda tryskající do vzduchu všude po světě jmenuje gejzír. Geysir je ovšem hodně závislý na sopečné činnosti (obecně horký gejzír funguje díky tomu, že se voda dostává do kontaktu s magmatem) a tryská málokdy.

Strokkur je o něco menší, i když pořád značně velký, a činí se zhruba každých deset minut, kdy horká voda vytryskne do výšky plus mínus třicet metrů. Je obdivovaný. Právem.

Kolem je celá řada menších gejzírků, horkých pramenů a jezírek a opodál skála, ze které to celé můžete pozorovat jako na dlani.

Tabule u vstupu vás zdvořile upozorňují, že voda se často blíží 100 °C a nemáte do ní strkat ruce, jelikož nejbližší nemocnice je asi šedesát kilometrů daleko.

Druhou význačnou zastávkou byl vodopád Gullfoss. 32 metrů na výšku, 109 kubíků vody na sekundu a zajímavá historie.

Gullfoss byl turistická atrakce už sto let zpátky. Pak se v čísi hlavě zrodil plán postavit u něj vodní elektrárnu. Majitel půdy (a tím i vodopádu) ho odmítl prodat, ale souhlasil s pronájmem. Proti tomu se ale ostře postavila jeho dcera Sigriður, snažila se stavbě zabránit, sehnala právníka, chodila pěšky bosa do Reykjavíku, přitáhla pozornost, ale pořád se jí nedařilo vodopád ochránit - až milý nájemník zapomněl zaplatit nájem, a bylo vymalováno.

Dnes je Gullfoss chráněná oblast.

Zastavili jsme se ještě ve Skálholtu, který hrál významnou roli v křesťanské historii. Ve Skálholtu sídlil první islandský biskup a po něm i řada dalších. Byl tu popraven poslední katolický biskup, to když Island pod dánskou nadvládou konvertoval k luteránství. Stálo tu po řadě deset kostelů. Byla tu přeložena Bible do islandštiny. 

Třetí den jsme vyrazili na jih. Cíle byly opět do třetice a prvním z nich bylo návštěvnické centrum věnované sopce Eyjafjallajökull. Provedlo nás historií sopečné aktivity na Islandu a promítlo film o farmě v podhůří a o tom, jak se s výbuchem sopky vyrovnalo. 

(Prozradím vám, že dobře. Budovy umyli, vodní elektrárničku opravili, sopečný popel pohnojil pole a vede se jim báječně. Ale když záběry ukazovaly záchranářská auta, jejichž světlomety osvětlovaly jen vzduch plný popela, nebo vyděšený dobytek ve stáji a hospodáře vážně vyprávějícího, jak jim naložil seno na čtyři dny, zavřel dveře a doufal...)

Eyjafjallajökull patří do geoaktivní oblasti kolem sopky Katla, aktivní a dost silné sopky. V návštěvnickém centru jsem získala dojem, že vybuchuje zhruba každých padesát let (ve skutečnosti je ten interval širší, podle wiki 13-95 let) a že tedy, pokud naposled vybuchla v roce 1918, má namále.
Nebyl to úplně hezký pocit.

Ale mě je jasné, co vás zajímá.

Ejafjatlajojkutla.

Pak Skogafoss, jeden z největších islandských vodopádů. 60 metrů na výšku. Impozantní pohled. Stezka vás vyvede zprava kolem vodopádu až k jeho prahu, na vyhlídkovou plošinu a pokračuje dál proti proudu řeky. Pro zdatné horaly je to určitě báječný trek. Já si dala jen krotký, ale i tak skvělý kousek po břehu řeky.

A Seljalandfoss, vodopád s o něco menším průtokem, ovšem padající z impozantní skály obloukem, takže se dá projít za ním a téměř se nenamočit.
Skála, ze které padá Seljalandfoss, skrývá i další vodopád, máte-li odvahu a nepromokavé oblečení, abyste se protáhli mezi skalními stěnami.