(Abych vůbec nějakou fotodokumentaci měla. Pravda, není to moc dokumentace...ale fotky to jsou. Aspoň půl úspěchu.)
Rozepisovala jsem se o muzeu a z něj nemám ani fotečku, protože tam se fotit nesmí. Ale něco z obodovaného vám přece jenom ukázat můžu. Když jsem totiž sešla z toho mizerného značení a zabloudila v lese hledajíce Betlém, když se přede mnou objevila Studna Jákobova, zmohla jsem se jenom na stisknutí spouště. Hleďte:
Kuks
je známý hlavně kvůli Braunovým sochám Ctností a Neřestí. Tvrdili mi,
že když člověk ty sochy fotí, každá fotka vyjde hezká, že na tom není co
zkazit. Dokázala jsem, že to není pravda, vždycky je co zkazit, ale
přece jenom se mi pár pěkných povedlo. Třeba Víra (ze Ctností), Lstivost
(z Neřestí) a anděl:
Na Ctnosti a Neřesti je vážně úžasný pohled, ať už za denního světla...
...nebo jindy.
(Dobře, tohle nejsou přímo Neřesti, ale jedna méně známá série Braunových soch. Ale i tak...)
Celý
Kuks je v barokním slohu, a pobyt na Kuksu mě naučil si baroka všímat a
oceňovat ho. Nový rozměr pro mě dostalo baroko jednoho večera cestou,
ehm, z hospody. Jak jsem tak tápala po schodech a terase před kostelem,
pokoušela jsem se o nemožné, vyfotit pocit a atmosféru. Technicky jsou
ty fotky dost mizerné (skoro jako kdybych to pivo nevypila já, ale
foťák), ale genius loci zachytily. Skoro.
Mojí asi nejoblíbenější kusskou budovou je kostel. Jeho výzdoba hází při nasvícení zvláštní stíny, které (a nejsem jediná, kdo si to myslí) vypadají skoro jako obličej. Já jsem ovšem jediná, které se výraz toho obličeje zdá z každého úhlu jiný. Ze zámeckých schodů, kdy ho mám pěkně zepředu, mi připadal skoro vlídný, zprava ze svahu nad řekou trochu připomínal Munchův Výkřik. No, a v tenhle barokní večer...
A když už jsem byla v tom focení, vyblejskla jsem si i svůj autoportrét.
Já se na Kuks vrátím... protože se mi tam vážně líbilo. Vám ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat