čili Hapla se zase vzchopila a vyšplhala na Ká Dvojce o kousek výš, a že to trvalo, že?
Zaprvé, aby bylo učiněno zadost vrcholové dokumentaci:
Úkol V0309-3-D (2, 3) Zříceniny, hrady, tvrze, hradiště – skutková podstata naplněna návštěvou hradu Kašperk.
Dojmy? Silné. Mlha, jemný déšť, vítr, zima, Klostermannovská Šumava.
Trasa, kterou jsem po hradě absolvovala já (jsou celkem dvě, ty trasy),
je spíš vyprávění ze života Karla IV. a okrajově dalších potentátů, ale
hrad je pěknej, opravenej, a konečně se našla osoba dost nerozvážná na
to, aby mi půjčila do ruky meč, takže spokojenost naprostá. (Ona osoba
byla naštěstí dostatečně nedůvěřivá, takže ten meč nebyl ostrej. Ale
stejně. Když se člověk snaží psát fantasy o slečně s mečem u pasu, každá
zkušenost dobrá.)
Úkol V0203-6-D-(2, 4) Setkávání s uměním -
Hurrá, já věděla, že zámky, muzea a výstavy se taky podle některýho
úkolu bodujou! Tedy, zámek jsem na Šumavě nestihla (ale příležitostně
povyprávím o Kratochvíli), leč muzea hned dvě.
První bylo v Kašperských horách, a to muzeum hraček.
Nezaujatému pozorovateli by pravděpodobně půda plná hraček mohla přijít
poněkud nudná, ne tak ale mě. Jen jsem si připadala strašně stará, když
jsem stála u vitríny a jásala: "...a takovýho beránka jsem měla taky!"
Druhé muzeum bylo pak v Dobré Vodě, konkrétně muzeum Šimona Adlera,
zřejmě v jeho rodném domě. Muzeum je zaměřené na židovství, leč bez
jakéhokoliv výkladu, pouze se stručnými popisy. Myslím, že kdo o
sionismu neví nic nebo ví málo, muzeum ho neosloví. Ve starém skautském
deníku mám poznámku, že jsem v Dobré Vodě "byla v muzeu netuším koho.
Jenom vím, že u matury prolít z angliny." Dotyčný dokument jsem už teď
bohužel nedohledala. Buď, a nebo to bylo jiné muzeum.
Co jsem
nepochopila, je předposlední místnost muzea, naprosto netematicky na
téma "Šumavská krčma" (viděla jsem hospody s mnohem šumavštější
atmosférou a navíc v provozu, nevím, o co se snažili) a už naprosto mi
uniká smysl místnosti poslední, prý zachycující jakýsi osudový okamžik
mezi Šimonem Adlerem a jeho buď otcem nebo synem, teď z hlavy nevím.
Vzhledem k tomu, že ve pěkně, let na svou dobu standartně zařízené
světnici není ani noha, ani náznak, ani nic, dohodly jsme se nakonec se
spolunávštěvnicí cynicky, že místnost ukazuje okamžik, kdy k oné
události došlo, leč místopisně že k ní došlo někde úplně jinde.
Chvíli
jsem rozpačitě ohryzávala tužku nad návštěvní knihou, neboť jsem chtěla
zanechat milý vzkaz (Takové je od dob mého vlastního průvodcování v
muzeu moje předsevzetí – bude-li mi průvodce sympatický, zanechám
pozitivní vzkaz, ať má radost. Já ji vždycky měla. Ale, hernajs...na
Kašperku jsem zapomněla. Slečno průvodkyně – hezké to bylo!!). Nakonec
jsem napsala, že Muzeum má genius loci. Nic lepšího jsem nevymyslela.
(A pak je v Dobré vodě ještě kostel sv. Vintíře
se skleněným oltářem, křížovou cestou a teď nově i s Betlémem a sochou
sv. Vintíře. Tenkrát zamlada jsem v něm byla taky a moc se mi tam
líbilo, kostel měl zvláštní atmosféru a skleněný oltář mi připadal
nádherný. Jenže pokrok nezastavíš; dneska jsou oltář, Betlém a socha
trochu necitlivě prosvícené zářivkami a atmosféru to úplně zkazilo.)
No, a pak mnohé kilometry, nachozené podél Hamerského potoka, na pláních kolem Paští a Sotdůlek a tak. Krásné to bylo.
A zadruhé...co jsem to chtěla zadruhé?
Už
se těším, že napíšu něco o školní praxi, kterou si zrovna odbývám, ale
to radši, až odtamtud budu bezpečně pryč. Zatím na...viděnou ne,
slyšenou ne...počtenou?
Žádné komentáře:
Okomentovat