Táborový kaleidoskop

Vosí žihadlo patnáct minut fakt dost bolí.
A pak tři dny tejden šíleně svědí.
(Nemohlo by fakt dost bolet hodinu a pak dát pokoj? Brala bych všema deseti.)

Po dvou letech bez jediné noci pod stanem, neřku-li pod širákem, jsem vešla na tábořiště, nastěhovala se na svou postel v podsaďáku a začala štítivě vyhazovat ze stanu hmyz, snažíce se u toho nepištět. Můry. Kobylky. Škvory. A tak. A měla jsem pocit, že jsem totální měkký máslo a už na ten tábor nepatřím.
Stačilo se na to vyspat a můj vztah k hmyzu se upravil do rozumných kolejí. A můru ze spacáku jsem pak vyndala se znuděným "uhm".

Vzpomínala jsem na svůj dávný článek o kašírování škrobem a využila trosek, které mi z něj uvázly v paměti. Škrob se vhodně doplnil s kreativitou spolutvůrkyně v oblasti textilu a výsledkem byla dost hezká dračí hlava, strážící poklad v noční etapě. A jeden skvělej poklidnej táborovej den.

Na drhnutí nánosu sazí z hrnců je stále nejlepší písek z potoka. A taky se u toho člověk krásně opálí, žejo.

Je fascinující, jakou škálu zvukových projevů mají krávy.

Krávy v noci nespěj.

Kráčím kolem jídelny, kde rokují vedoucí, a z jejich hovoru ke mně zalétne slovo "zabije". Prudce zostražitím a jdu pátrat, co se stalo či stane. A zjistím, že se baví o jedné světlušce. Která je sice tintítko, ale hřebík, pane, ten zabije na pět ran!

Na tuto světlušku taktéž velmi vzpomínám, když se usilovně snažím zabušit do klády hřebíček o délce cca patnáct čísel, tloušťce asi půl a notně orezlý. Pět ran? Ani omylem.

V noci nádherně září měsíc, vrhá na kraj neobvyklé stíny, maluje mrakům stříbrné okraje a mně je to úplně šumafuk, protože to znamená, že bude zase děsná klendra. Jen kdybych měla ještě nějakou vrstvu na přidání k těm svým čtyřem.

Fake it till you make it - poslední dva dny jsem konečně odposlouchala a zazpívala obě sloky večerky. Do té doby jsem tak nějak broukala a doufala, že si nikdo nevšimne.

U závěrečného ohně si s povzdechem procítěně zazpíváme "Kde jsou, kdepak jsou naše velkolepý plány" a prohlásíme to za druhou táborovou hymnu hned vedle "Já jsem tak línej".

Miluju to. Chci tam zpátky.

Poděkování

Už jsem skoro měla pocit, že se letos na tábor vůbec nedostanu.
Našla jsem si špatné spojení. (Dávejte si pozor, když hledáte na iDosu, neukazuje úplně výrazně, že našel spoj až na druhý den.) Autobus do náhradní destinace měl takové zpoždění, až jsem se bála, že taky nejede. Byl plný rozjívených dětí. A když mě konečně vyhodil v cíli, našla jsem sice modrou značku, ale bez náznaku, kterým směrem bych se po ní měla vydat. (Mapy nemaje, anžto původně plánovaný spoj mě měl dovézt přímo do požadované vsi, ukázalo se to být poněkud oříškem.)

I vybrala jsem si směr do srdce vesnice na základě teorie, že tam nejpravděpodobněji bude rozcestník.

Rozcestník jsem nenašla, ale míjela jsem pána na procházce, tak jsem se ho zeptala, jestli jdu správně do Mladíkova. Potvrdil mi, že ano, a tak jsem spokojeně pokračovala, kráčela jsem si to po cestě ze vsi ven a do polí...

Najednou se za mnou ozval dusot.

Ohlédnu se - a v tom odpoledním vedru  za mnou běží zrovna ten pán, kterého jsem se ptala na cestu.

"Promiňte, říkala jste do Mladíkova, nebo do Michalova? Mě se to pořád plete. Do Mladíkova je to tamtudy," ukazuje zpátky a ještě zevrubně popisuje cestu.

Tomu říkám dobrý skutek, letět za někým v třiceti stupních ve stínu, když si nejste jistí, jestli jde správně. Děkuju!

(A tu záměnu úplně chápu. V Novém městě mám na podobném principu ulici "toho chlapa" a ulici "toho druhýho chlapa".)

O zásadách a batohu

"Dobrý den, na In-kartu do Novýho města, prosím."
"Do Novýho města? A máte pevný nervy?"

Tak se mě zeptal pán na prodeji jízdenek, když jsem dovlekla svou těžkou sportovní tašku a kabelku na nádraží v Domácím městě. A já začala tušit, že jsem si sbalila pěkně mizerně.

Víte, na lyžáku v sekundě se mi stalo cosi nemilého. Všechny četné propriety, které jsou na lyžařský výcvik nutné, jsem měla naskládané ve velké sportovní tašce, a tu jsem horko těžko unesla. Nebyl by býval problém (moc velký) vytáhnout ji kolem recepce a do přiděleného pokoje, jenže počasí rozhodlo jinak, autobus nás vyhodil pod zledovatělým kopcem, na kterém se hotel nacházel, a posledních pár set metrů jsme si všechen majeteček museli pobrat sami. Malý batoh, velká taška a vak s lyžemi, na nesení toho na mě bylo prostě moc.
Vyřešila jsem to tak, že jsem tašku táhla po ledu, prošoupala do ní pár drobných dírek a od té doby si všechny těžší náklady balila zásadně do kletru. Někdy na mě sice koukali krapet divně (třeba ty dva týdny ve Skotsku, kdy jsme bagáž nosili opravdu jen těch padesát metrů z hotelu do autobusu), někdy se mi to vyplácelo (ve Školním městě nijak nespěchali s odklízením sněhové břečky, což silně štvalo majitele kufrů na kolečkách).

Tentokrát výjimečně jsem to nedomyslela, že si do Domácího města sice vezu jen trochu oblečení, ale zpátky potřebuju dosmýčit hromadu vybavení na tábor. A tak jsem vzala zavděk sportovní taškou a naložila ji nerezovým ešusem (pěkně těžká věc!), krojem, dekou, oblečením a hromadou dalších věcí a dvěma kily mouky navrch.

A pak ji vláčela přes dvě náhradní autobusové dopravy a zpátky do vlaků, rozkopaným nádražím a pak pěšky až domů, neb mi z nádraží rozumný spoj nejel.

Jdu si rovnat záda. A příště už vopravdu vždycky jenom s kletrem.

Cedník na nudle

Přesně tak mi občas připadá moje paměť. Příkladně právě teď.

Když se chci cítit líp, uklízím. (A jím ovoce.) A když to na mě přišlo dneska večer, rozhodla jsem se trochu poklidit v počítači.

Co by mohlo být lepšího, pomyslela jsem si odhodlaně, než zkatalogizovat ta videa, která jedna taneční kolegyně natáčela na konci každého sean nósového semináře, abychom měly podle čeho trénovat nové kroky, že?

Tak si ta videa jedno po druhém prohlížím a hodlám je přejmenovat jmény kroků, které zobrazují.

connemara.mp4, dobrý.
side_step.mp4, to je taky v cajku.

...

sort_of_shuffle_and_hopshufflehop_combo.mp4
another_shuffle_and_hopshufflehop_combo.mp4

...

I_have_never_seen_this.mp4
imagination_gave_up.mp4

Až si tak říkám, že jsem v tom sean nósu svého času uměla zatancovat pár docela dobrých věcí...
(A to mě napadne teď, rok po posledním semináři. Juch.)

Něco nové

Vždycky, když si pomyslím, že už mě v nějakém oboru nic nepřekvapí, někdo někde se srdečně zasměje a přesvědčí mě o omylu.

Při cestách vlakem už jsem zažila čtyřhodinová zpoždění kvůli předem hlášenému sněhu.
Hodinu na jednom nádraží, protože výše zmíněný hlášený sníh zneprovoznil výhybky.
Zažila jsem nehodu na kolejích.
Výtržnost ve vlaku.
Zažila jsem, jak se někdo snaží zatáhnout za záchrannou brzdu. Marně. (Naštěstí. Tenkrát byl ten problém dveře, které nešly otevřít, a onen cestující byl rozhodnut, že na této zastávce vystoupí. Nepovedlo se.)
Zažila jsem poruchu lokomotivy a vykolejenou nápravu.
A nespočet náhradních autobusových přeprav.

Ale aby si každý drážní zaměstnanec myslel o řešení problému na trati něco jiného a dohromady nás honili od vlaku k autobusu, zpátky, opakovat, to vše v horkém letním odpoledni - to tedy bylo poprvé.