Duhově

V práci už jsem si rozumně zvykla a nevracím se z ní tak orvaná (většinou), mohla bych se tedy konečně dát do nějakého nového úkolu. Žádný velký projekt, ale něco, co by mě donutilo přemýšlet a každý den něco udělat. A zejtra zrovna začíná říjen... 

Tak nějak jsem před týdnem přemýšlela, když mi bleskl hlavou úkol Duhový život. Modrý život je (nejen) vrcholová klasika, většina skautů se s ním určitě někdy setkala - sada sedmi malých denních úkolů ke splnění. O idee za ním vypráví knížka Přístav volá, praktickou stránku představuje Kronika Ztracené stopy. A za každý splněný úkol je svem.

Úkol Duhový život nese poznámku "pro pokročilé". Tři symbolické osmitisícovky v nohách tabulkách mě přece opravňují říkat si pokročilá, zaržála jsem a otevřela nejdřív Calc, abych si v něm vyrobila přehlednou tabulku na hodnocení, a pak konečně i onen úkol.

Po týdnu musím konstatovat, že to bylo... zajímavé.

Oproti Modrému životu, jehož úkoly jsou zadané celkem přesně a jasně, Duhový život pokrývá mnohem širší oblast a je také mnohem obecněji formulovaný. Otužování? No to je pěkný, že jsem se ráno ztýrala studenou vodou, ale co ta věta o přiměřeném oblékání, chodila jsem v mikině a flaušáku a potkávala lidi v tričku, není ten úkol pro dnešek stejně v čudu? Strava? Ano, zelenina k obědu i k večeři je dobrá věc a bod pro mě, ale ta čokoládová tyčinka cestou z práce, a navíc se mi nad ranní kaší dost utrhla ruka s cukrem, tak co s tím? Takže nakonec jediným jasným a spolehlivým bodem zůstává ranní rozcvička. (Jo, ty skvělé rozcvičky, kdy se vší silou snažíte rozhýbat svaly a klouby a přitom do ničeho v miniaturním pokoji nevrazit, nefunět, nenadávat, do ticha zazní křupání vašeho pravého kotníku a vy fakt doufáte, že to váš spolubydlící blaženě zaspí...)

Ty další týdny budou jistě neméně zajímavé. A snad časem i o něco svemově bohatší...

PS: S Duhovým životem se náhodou pěkně sešla i knižní výzva, konkrétně část o barevných obálkách. Stále mi totiž chyběla růžová a fialová, a já nemohla a nemohla najít žádné slušné správně barevné knížky. (Což o to, toho posledního Mediátora od Meg Cabot bych snad nakonec i přečetla a přiznala, ale růžovou obálku maj z mojí knihovničky fakt jenom ty nejhorší dívčí románky, ke kterým se vracet nemíním.)
Až mě osvítila myšlenka - v obálkách všech barev duhy, navíc s krásnými perokresbami, přece vyšly romány a povídky Roberta van Gulika o soudci Ti.
Výzva (nebo přinejmenším její duhová část) je zachráněna!

Nemístná spořivost

Celkem vzato sice devátý skautský zákon ctím a zachovávám, ale (téměř) nic by se nemělo dotahovat do krajnosti. Takové šetření na materiálech třeba.

Téměř už jsem zapomněla na tu veselou příhodu, an jsem přejela po novém žehlícím prkně žehličkou a jeho potah se na dotčené ploše seškvařil, jakož i na nadmíru vtipné čištění té žehličky.
Ale na všechno jsem si vzpomněla, když jsem vyndavala z trouby horký plech a překvapeně zjistila, že mi roztavil chňapku.

Tímto děkuju náhodě, že nemám popálenou ruku, a jdu vymýšlet, jak ten připečený polyester sedřu dolů z toho plechu.

V0303-6-J aneb Závěsy podruhé

Jeden post o tom, kterak jsem svedla lítý boj se šicím strojem a vytvořila nové závěsy na okna, už tu je. Jenže tím to neskončilo. Tím to, zcela v duchu úkolu V0303-6-J-(2,4) Šití na šicím stroji, teprve začalo.

Pak jsem vyprojektovala závěsy alespoň symbolicky uzavírající vstupní otvor z kuchyně do pokoje, v kterémžto architekt hrubým opomenutím neudělal dveře. A taky závěsy odstiňující záři počítačových monitorů od relaxační zóny, kterou je postel.

Ani jedno by v zásadě ničemu nevadilo, kdybych pak tyto projekty nezrealizovala.

Splašila jsem kvůli tomu dvě nebohé majitelky šicích strojů, látkou při rozměřování vymetla jeden obývací pokoj a jednu ložnici, naučila se navíjet spodní nit na dvou různých typech stroje. Naučila jsem se cosi (málo) o důležitosti napětí nitě a naučila jsem se konstruovat plochý šev. Vyvinula jsem nejlepší metodiku zakládání okrajů. Z nekompromisně připrodaného půlmetru látky jsem našila poutka a pásky na svazování. Jen nevím, jak moc podstatu úkolu narušuje to, že řečená poutka přišívám ručně při sledování Dr. House poslouchání Martina Stránského.

Ale už to stačilo.
Cíle bylo dosaženo.

Bydlím v tak dokonale zazávěsovaném bytě, že stačí, aby se venku trochu sešeřilo, a já potmě vážím do zdí, sloupů a látek.

(Jen škoda, že všestrannostní kategorie 2 a 4 už mám zase plné. Myslím, že tu stovku svemů za šití bych si i zasloužila.)

Post scriptum: Je smutné, kolik toho člověk dokáže ušít, než si všimne, že už zase došla spodní nit...

Post post scriptum: Vysvětlivka pro ty šťastné, kteří ještě nestáli šicímu stroji tváří v tvář - bez spodní nitě ta obluda prostě nešije.

Perfekcionalistka

Jedním z důvodů, pro který jsem opovrhovala horoskopy od chvíle, kdy jsem si je dokázala přečíst, byl fakt, že mému zvěrokruhovému znamení se velmi často (možná vždycky) přisuzuje pořádkumilovnost a puntičkářství. Pcháá, pomyslela jsem si vždycky řádně znechuceně a odebrala se pobývat ve svém pokoji, značně připomínajícím interiér příslovečného tanku.

(Nikoliv reálného, vím, to mi kdosi vysvětloval, jaké dalekosáhlé důsledky by to mělo, kdyby byl v tanku nepořádek. Ale úsloví je to takové pěkně zvučné.)

A tak nějak setrvačně jsem si to myslela pořád. Až jsem se dneska přistihla, jak desetkrát denně obcházím své pracoviště a uklízím propisky z desky do kelímku, kancelářské sponky do druhého, papírky třídím a potřebné skládám, nepotřebné vyhazuju...

Aby se mě za chvíli nebyla Tissaia de Vries.

Neptej se

... když nechceš znát odpověď.

"Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?"
"Dobrý den, nemůžete."

Nu což. Řekla jsem si o to.

(Nadpis jsem si půjčila od Chinaski z písničky Láskopad.)