...kolikáté že hlášení?

(A započítala jsem si to, které jsem hlásila správci nových stránek, tedy sobě? Ej, pod svícnem bejvá tma.)

Tak tomu nebudete věřit...celý březen (a kus února k tomu) mám zapsané jenom svemy v kategorii fyzička. A zrovna já... Je to tedy jenom za schody, kilometry a tréninky, ale stejně, svem ke svemu, a jednou na tu Čchokori vylezu. (Chtěla jsem sice pokročit s EX80 úkoly, ale nechala jsem doma ExpeD, kde mám expedici hezky rozepsanou a připravenou...už zase...) Vychází mi to tedy za tu dobu jen stovka, a to ještě necelá (o dva...ale nožky po tréninku bolí tak, že po schodech už běhat nejdu, pardon.).
Abych se posunula jinde, dovolte mi, abych si tímhle článkem posloužila místo ExpeDu a zdokumentovala knížku, kterou jsem přečetla. (Jak se znám, tak než mi přijde pod ruku ExpeD, zase zapomenu, že ji chci zapsat...)

Dan Brown: Ztracený symbol
Další dobrodružství symbolologa Roberta Langdona, tentokrát (skoro) doma ve Washingtonu. Luští neuvěřitelné množství symbolů na jedné malé věci (jako obvykle), pronásledován policií (jako obvykle) na objednávku zločince (jako obvykle, jen s tím rozdílem, že tentokrát vědomě.) (Porovnávám s Šifrou mistra Leonarda.)
Když se nad tím takhle zamyslím, dějová linie nepřekvapí. Ale coby člověk, který by moc rád a neumí to, musím prostě ocenit komplikovanost, různé vyprávěcí roviny a komplexnost příběhu. Byť je místy dosti morbidní, Brownovo rochnění se v nejrůznějších symbolech, tradicích a rituálech se mi příjemně čte. (A fakt je, že už dlouho se mi nestalo, že bych nějakou knížku opravdu zoufale nechtěla odložit. Jak jsem někomu říkala před cestou do školy... Ve vlaku bych se měla učit latinu – ale hlavního hrdinu zrovna topí, tak myslím, že na ni nedojde.)
Připadá mi to jako knížka dosti prvoplánová, ale pro krátké večery po osmihodinových laborkách a psaní protokolů přesně ten druh oddchové literatury, který mi sedne.
Osmdesát svemů je doma, díky za pomoc :-)

K2 - zkouškový skok

Tisíc svemů a práce na stránkách

I poslední zkoušku, jak ráda hlásím všude možně včetně stránek Skunipy, jsem zdárně udělala (za dva, a to i s rytmem stepek v hlavě – no nejsem já úžasná? :-)), takže si připisuju tisícovku svemů za úspěšně dokončený semestr. Opět se mi začíná nebezpečně plnit kategorie 2, ale což, hlavně že stoupám. Přidala jsem k tomu pár expedičních svemíků do Komunikace, nějaký ten Osobnostní rozvoj za vystupování na ukázkové hodině irských tanců a pár schodů.
Co je ale pro lezení všeobecně nejdůležitější, konečně jsem uvedla do přibližně funkční podoby stránky Cesty ke hvězdám. Říkám si, že bych jim mohla vyrobit ještě klikací ikonku tady u sebe, jako jsem to měla pro Skunipu a časopis, ale potom, co se tyhle moje majstrštyky kamsi vypařily při čachrech s designem, se do toho nějak nehrnu. Uvidím. Hlavně aby fungovaly stránky, ikonka neikonka.

There isn´t a mountain so high

čili Dosti již bylo aklimatizace, razíme k vrcholu!
Tak, a je to tady. Se štěstím jsem napsala všechny zápočty, doplnila poznámky, ze kterých se zítra začnu šrotit na pondělní zkoušku, a za odměnu jsem si nadělila volný večer.
Zatím ho trávím prohledáváním webu Skunipy a slíděním po úkolech, ze kterých by mohl na Ká Dvojce nějaký ten svemík kápnout. A protože když prší, tak leje, vylezla jsem asi o půl kilometru. Hlavně zásluhou expedičních úkolů Komunikace a Informatika a pak taky stovkou svemů, které jsem si slíbila přidělit, když napíšu zápočet z latiny. (Hele, ale nekoukejte na mě takhle. Sto svemů je, když se člověk za měsíc naučí sto slovíček. Já si je přidělila za semestr, ve kterém jsme probrali dvanáct lekcí. Sto slovíček je v samotné lekci dva. Pravda, patří k nejobsáhlejším, ale stejně. A hlavně patří k těm, které jsem se ještě poctivě dřela nazpaměť, dokud jsem je neuměla i pozpátku.)
Čili asi tolik.
A, abych nezapomněla, na dokumentaci svojí EX80 Lambá Pahár jsem si založila novou rubriku. Berte to jako způsob, jakým se motivuju k získávání svemů.
(Navíc doufám, že by taková dokumentace mohla nakonec platit nejen do úkolu Expediční dokumentace, ale taky do Informatiky, do té části "ve spojitosti s EX80 napíše alespoň dvě stránky textu.")
A protože na letňák si sem určitě vezu foťák (Tentokrát už ale vážně! Doopravdy! :-), snad se zájemci dočkají i fotodokumentace :-)
Docela mě to mrzí, že jsem skoro půl roku nelezla. Není to to, co jsem měla v plánu. To bylo tou aklimatizací na vejšce a novými dojmy a spoustou práce a...a... a už si přestanu hledat omluvy a půjdu zase lézt :-)

Lambá Pahár potřetí

Trocha nostalgie, zbytky energie

Tak jsem se zase zamyslela nad tím, že tenhle blog jsem původně propagovala jako lezecký. Že jsem slíbila vypracovat plán realizace projektu Cesta ke hvězdám. (To zní ale vznešeně, co? Ve skutečnosti to znamená jeden brainstorming a spoustu ujišťování, že po zkouškách na to vlítnu.) A že jsem se vlastně po matuře dala do zdolávání Ká Dvojky.
Takže jsem zase oprášila tabulky svemů – to šlo – paměť na to, co zhodnotitelného jsem dneska a včera a předevčírem vykonala, a nasčítala z toho nějakých pětadvacet svemů. (Částečně je to tím, že jsem zase trochu ztratila přehled o každodenních úkolech, ale hlavně je to tím, že nic nedělám.) Ale co. Začít se nějak musí a audaces fortuna iuvat.
A jestli úspěšně dodělám semestr, čeká mě za to tuším tisícovka.
Teda svemů.
Jestli ho úspěšně dokončím, což se nezdá být tak jasné, ale což. Zkusit se má všechno, aspoň budu vědět, po čem mi bylo špatně.
|Pokud nevíte, o čem to melu – mrkněte na Vrcholy ;-)

Trable numismatikovy

a Severní moře v Buckie

To jsme takhle dorazili do Buckie, sluníčko svítilo (to se nám ve Skotsku stalo poprvý), v dálce šumělo moře, co víc si přát, že...
...no, tatínek věděl.
Hned jak poprvé zaslechl zmínku o tom, že existují skotské peníze – konkrétně bankovky, a vydávají je prý dokonce tři různé skotské banky, že v tom nemají maglajs... jo, a to ještě mají svoje libry aj Irové – rozhodl se, že nějaké získá. Po zralé úvaze pak prohlásil, že jednolibrovku, neboť vyšší hodnotu je zase škoda schovávat na památku. A já dostala bojový úkol. V každém obchodě, kde jsem něco platila, jsem měla prosit, aby mi vrátili zpátky skotskou jednolibrovku.
Začala jsem s tím už u Loch Ness, když jsem platila za svou malou Nessie. Prodavačka se zarazila a řekla, že oni skotskou jednolibru nemají určitě, a že jsou dost vzácné. Pokračovala jsem u všech stánků z pohledy a vůbec kdečím, bez úspěchu.
Pak jsme vystoupili z autobusu na hlavní ulici v Buckie a tatínek spatřil banku. Nevím teď, jestli to byla Bank of Scotland nebo Clysedale Bank, jedna z těchhle. Tatínkovi zazářily oči a vrazil mi do ruky dvoulibru.
"Běž tam, ať ti ji vymění za dvě skotský!"
Nedá se říct, že bych běžela, ale nenápadně jsem vklouzla dovnitř a namířila si to k paní za přepážkou.
"Good morning, eh, please, may I ask you, ehm, do you have a Scottish one-pound note?" (Dobrý den, eh, prosím, můžu se zeptat, ehm, máte skotskou jednolibrovou bankovku?)
Paní se na mě zatvářila dost nejistě. Ne jako že neví, jestli mají, ale jako že neví, jestli na ni v příštím okamžiku nevytáhnu Glock 9mm. "No, I´m afraid we don´t." (Ne, bohužel nemáme.) Nehodlala jsem ji dál napínat a vypadla jsem z banky (aniž bych na ni vytáhla pistoli). "Nemaj," referovala jsem natěšenému rodiči.
"Ale tamhle je další banka," zněla nadějná odpověď. Tak jsem zapadla do Royal Bank of Scotland a blonďaté slečně v okýnku jsem zopakovala svůj dotaz.
Slečna se nezatvářila zděšeně, ba ani nejistě. Slečna neztratila profesionální úsměv. "Yes." (Ano.)
Na tuhle alternativu jsem nebyla tak úplně připravená, nicméně honem jsem pokračovala a strčila jí do okýnka minci.
"And could you possibly, eh, exchange this..." (A mohla byste kdyžtak, eh, vyměnit tyhle...)
"You´d like me to exchange your two pounds for two Scottish one-pounds notes, alright?" (Chcete vaše dvě libry vyměnit za dvě sklotské jednolibrovky, ano?)
A když jsem kývla, usmála se a ujistila mě, že "No problem."
Pak vzala ze svého stolu klíč (nějakých deset čísel na délku), od kolegyně u vedlejšího okýnka si půjčila druhý klíč (ještě o kousek delší), zašla si kamsi dozadu pro objemný svazek klíčů (běžné velikosti), našla mezi mini ten správný, všechno to nastrkala do zámků trezoru, počkala, až se odemkne časový zámek, a pak mi vyndala mé dvě skotské libry. S úsměvem mi předvedla, že jsou opravdu dvě, podala mi je okýnkem a a zdvořile odpověděla na moje zmatené "Thank you so much!" (Děkuju mockrát!)
Tatínek si liboval, že má svou skotskou libru, a já si přišla trochu hloupě. Takových cavyků se muselo nadělat, takových klíčů přinést, kvůli dvěma librám. (Při tehdejším kurzu asi šedesát korun... cítila jsem se vážně hloupě.)
Pak jsme se ale vydali k moři a já strávila příjemnou půlhodinu broděním se vlnami a sbíráním mušlí. Nenapadlo by mě, že v Severním moři žije tolik různých měkkýšů, ale žije. A mají moc hezký schránky.
Jo, a kamínky tam mají taky hezký. Jak se dostanu na oblázkovou pláž, je ze mě mineralog :-)