Tak jsem se ocitla na Lipně. A když říkám na Lipně, myslím ve člunu na vlnách Lipenské přehrady, blížícím se ke kajutové plachetnici, na které prý přespíme, než ráno zvedneme kotvu.
Nebyla to úplně malá loď, spali jsme na ní tři a kdyby bylo potřeba, vešel by se i čtvrtý, nicméně ukázalo se, že není sociálně zařízena.
Takže moje první noc byla díky kombinaci houpání na vodní hladině, občasného narážení bójky do boku lodě (ano, ano, žádná kotva se nezvedala) a vědomí, že cestou na záchod musím nejdřív slézt do člunu a odveslovat na pevninu, dosti výživná.
Příští rok mi bude táborová latrína připadat vstřícně blízko.
Ve stavu akutního zoufalství z vyhlídek na noc fotím stežňové světlo |
(Za předpokladu, že ten vítr není moc silný. A že několik set metrů ode mě není žádné jiné plavidlo. Analogie první autoškolní lekce na prázdném parkovišti, víme?)
A pak jsou momenty romantické a momenty, ve kterých jsem dojatě vzpomínala na knížku Arthura Ransoma Nechtěli jsme na moře.
Na unaveném lodním vařiči připravuju instantní polévku, kterou hltáme v kokpitu z jednoho ešusu.
Odmítám volat obvyklé "re" a vysvětluju své dětské nadšení pro Ransomovy knihy, ze kterých jsem si zapamatovala jasné a zřetelné varování "pozor, obrat".
Pozorujeme z lodi krásný západ slunce a duhu, která se tvoří v jednom mraku.
Nabíráme pasažéry na projížďku u mola a na mně je ten elegantní skok přes zábradlí, abych hbitě uvázala loď. Elegantně skáču přes zábradlí, překonám svůj osobní rekord ve vázání lodní smyčky na kůl a ječím, ať mi z lodi hodí boty, protože to molo je tak rozpálené, že se na něm nedá stát.
Plavební dráha lipenských parníků je prý označená zelenými kuželovými bójemi a červenými válcovitými. Zelených kuželů vidím až až, s tím problém nemám, ale ty červené hledám, hledám, ne a ne je spatřit, až nakonec...
Párkrát se zdržíme na pevnině až dlouho do večera a pak pročesáváme hladinu paprskem čelovky a hledáme, kde je ta poťapaná loď. (Ne, od bójky nám nikdy neuplavala, ale vzdálenost od břehu se ve tmě zdá výrazně větší.)
Na projížďce s pasažéry předstírám, že jsem zdatný kosatník a že beze mě by se ta plachta pořád jen plácala na nesprávném boku lodi. (Kosatka se přehodí docela pěkně sama, viz výše, obrat lze zvládnout v jednom člověku.) Většinu času si užívám pohodlného místa na palubě.
Výhled flákajícího se kosatníka |
Pokud o umělecké foto - otěž hlavní plachty |
Nevím, jestli se mi příště bude chtít na té lodi spát, ale jak jsem se toho ze začátku bála, tak teď bych si zajela zaplachtit zas.
Haplo, to musely být moc fajn zážitky.
OdpovědětVymazatTeda krom té noční plavby za záchodem - u mě nemožnost použít wc psychicky spouští téměř neustálé nutkání konat potřebu - to bych místo spánku pořád jen pendlovala :-)
To se naštěstí nekonalo, to mě jen velmi děsilo :)
VymazatBylo to prima.