Měla jsem ohromnou radost, když jsem tenhle úkol objevila. Pídila jsem se, jak všelijak by mi z mého (nepříliš úspěšného) běžeckého tréninkového plánu mohly kápnout svemy, když Vytrvalostí maratonského běžce jsem se neslavně proplácala hned na první hoře. Tohle byla krásná příležitost, už proto, že jsem věděla, že to prostě dám. Maximální výkon pro můj věk je podle tabulky běžet v kuse dvaadvacet minut, a já už vím, že zvládnu padesát, když na to přijde. (Pořád je to žalostně málo na ten zářijový závod, ale malé pokroky, malé pokroky...)
Tak jsem vzala fitness náramek, domluvila se s H., že si neberu klíče a pak zazvoním, a vyrazila.
Nešlo to moc dobře.
Je moc teplo, blesklo mi hlavou už na prvních sto metrech. Je červenec a mě to teplo fakt vadí, tohle není dobrý.
Nezlepšovalo se to.
Je fakticky teplo. A těch lidí. Kdyby se mě ti cyklisti alespoň nesnažili zahnat na trávník, když už jedou po chodníku a ne po cyklostezce. Padá mi gumička z copu. To je horko. Jak dlouho jsem vlastně neběžela? To byl taky výbornej nápad, netrénovat a pak se rovnou vrhnout na vrcholovej úkol. Vzala jsem si špatnou podprsenku. Je hic. Dneska fakt nemám na extra výkony, běžím jen nejkratší trasu. No jo, jenže ta mi trvá akorát tak těch dvacet minut, musím k tomu pro jistotu ještě kus přidat. Nezahejbej domů, ne, ještě kousek běž. Zase jsem málem ztratila gumičku už jenom za dva rohy hrome píchá mě v boku to je horko někdo jde k nám do domu mám nasadit finiš a zkusit si chytit dveře?
Neudělám to, s matnou myšlenkou na pár vteřin navíc, když poběžím svým tempem.
Začnu toho silně litovat, když podruhé tisknu tlačítko zvonku a uvědomuju si, že neslyším typické slabounké zapískání.
Ten zvonek zmáčknu ještě asi pětkrát, i když vím, že je to zbytečné. Zkusím i zvonek na správce domu, taky nic. Mačkám zvonek jen jako alibi pro kolemjdoucí, čučím na jmenovky a přemýšlím. Pokud nebudu mít kliku a nikdo nepůjde domů, co dalšího můžu dělat? Nepamatuju si telefonní čísla, vybavím si jedině pevnou linku k rodičům. Soudím, že to bude každopádně trvat, než od nich zpráva doputuje k H., ale je to nejdůstojnější řešení, které mě napadá.
Když se odhodlám zaplout do podniku v přízemí a pokorně poprosit o telefon a udělám prvních pár kroků, zjistím, že tamní šéf už mě nejspíš chvilku pozoruje.
A umí mi odemknout vchodové dveře. (Chválím se za ty roky, co chodím kolem a zdvořile zdravím, než zapluju domů; ví, že za ty dveře patřím.)
Někdy mám štěstí, že si ho ani nezasloužím.
(A dvacet svemů do fyzičky. Sice díky tomu průtahu u dveří nemá měření času valnou vypovídací hodnotu, ale naměřených čtyřiatřicet minut mě uklidňuje, deset minut jsem u těch zvonků zaručeně nestála.
A taky mám výstrahu. Hned se jdu zpaměti nadrtit telefon na H.)
Žádné komentáře:
Okomentovat