Na vodě

S kanoí to jakž takž umím (nebo jsem to alespoň jakž takž uměla, když jsem v ní zhruba před sedmi lety seděla naposled), a tak se přihodilo, že jsem se příliš nebránila návrhu vyzkoušet maličko větší kocábku.

Tak jsem se ocitla na Lipně. A když říkám na Lipně, myslím ve člunu na vlnách Lipenské přehrady, blížícím se ke kajutové plachetnici, na které prý přespíme, než ráno zvedneme kotvu.

Nebyla to úplně malá loď, spali jsme na ní tři a kdyby bylo potřeba, vešel by se i čtvrtý, nicméně ukázalo se, že není sociálně zařízena.
Takže moje první noc byla díky kombinaci houpání na vodní hladině, občasného narážení bójky do boku lodě (ano, ano, žádná kotva se nezvedala) a vědomí, že cestou na záchod musím nejdřív slézt do člunu a odveslovat na pevninu, dosti výživná.

Příští rok mi bude táborová latrína připadat vstřícně blízko.

Ve stavu akutního zoufalství z vyhlídek na noc fotím stežňové světlo

Ale jinak to bylo pěkný, to jo. Ty noci jsem na vodě strávila celkem čtyři a další tři už nebyly tak hrozné (i když jsem vždycky po poledni začínala počítat, co si ještě můžu dovolit vypít). Naučila jsem se nejzákladnější základy plachtění a dovedu vykonat obrat proti větru úplně sama.
(Za předpokladu, že ten vítr není moc silný. A že několik set metrů ode mě není žádné jiné plavidlo. Analogie první autoškolní lekce na prázdném parkovišti, víme?)

A pak jsou momenty romantické a momenty, ve kterých jsem dojatě vzpomínala na knížku Arthura Ransoma Nechtěli jsme na moře.

Na unaveném lodním vařiči připravuju instantní polévku, kterou hltáme v kokpitu z jednoho ešusu.

Odmítám volat obvyklé "re" a vysvětluju své dětské nadšení pro Ransomovy knihy, ze kterých jsem si zapamatovala jasné a zřetelné varování "pozor, obrat".

Pozorujeme z lodi krásný západ slunce a duhu, která se tvoří v jednom mraku.

Hned po západu slunce samozřejmě mizí i poslední zbytky větru, takže domů dojíždíme na motor.

Nabíráme pasažéry na projížďku u mola a na mně je ten elegantní skok přes zábradlí, abych hbitě uvázala loď. Elegantně skáču přes zábradlí, překonám svůj osobní rekord ve vázání lodní smyčky na kůl a ječím, ať mi z lodi hodí boty, protože to molo je tak rozpálené, že se na něm nedá stát.

Plavební dráha lipenských parníků je prý označená zelenými kuželovými bójemi a červenými válcovitými. Zelených kuželů vidím až až, s tím problém nemám, ale ty červené hledám, hledám, ne a ne je spatřit, až nakonec...

Párkrát se zdržíme na pevnině až dlouho do večera a pak pročesáváme hladinu paprskem čelovky a hledáme, kde je ta poťapaná loď. (Ne, od bójky nám nikdy neuplavala, ale vzdálenost od břehu se ve tmě zdá výrazně větší.)

Na projížďce s pasažéry předstírám, že jsem zdatný kosatník a že beze mě by se ta plachta pořád jen plácala na nesprávném boku lodi. (Kosatka se přehodí docela pěkně sama, viz výše, obrat lze zvládnout v jednom člověku.) Většinu času si užívám pohodlného místa na palubě.

Výhled flákajícího se kosatníka

A když poslední den zajišťuju persenik na plachtě a smotávám přebytečná lana, je mi nostalgicky smutno. Až mě z toho napadají poetické řádky o symfonii drnčící topenanty. Ale zase mě to rychle přejde, neb se dobrovolně přihlásím, že zajistím loď k bójce, a páni drazí, když máte cvaknout na řetěz pod bójí (která se snaží plavat, je těžká a ve vodě si ji nemáte o co opřít) ne jednu, ale dvě zarezlé karabiny s pojistkou, je to fuška.

Pokud o umělecké foto - otěž hlavní plachty

Nevím, jestli se mi příště bude chtít na té lodi spát, ale jak jsem se toho ze začátku bála, tak teď bych si zajela zaplachtit zas.