(další vydání občasníku Táborový kaleidoskop aneb Kdyby mě někdo hledal, jsem u sušáku)
Smutně jsem se zamyslela nad tím, kdy jsem byla naposledy na celém táboře, poctivě od stavby po bourání. Éééhm. V roce 2013. Od té doby se snažím alespoň víkend ulovit a podívat se, jak se beze mě dámám daří. Letos to byly tři dny, tedy dvě noci. Dokonale strávený čas.
Večer před odjezdem je dvojnásob chaotický než obvykle. Nejenže balím - téměř každou položku vážím. Objevila jsem totiž vrcholový úkol Lehká výzbroj. Těch pár věcí, které se bojím hodit na kuchyňskou váhu (třeba spacák), dohledávám po návratu na internetu, a dobře že tak. Po sečtení všech vah (a zjištění, že něco jsem psala v gramech a něco v kilogramech) je nabíledni, že jsem vlekla na hřbetě osmnáct kilo.
Ale za ty svemy to stálo.
Usilovně umlčuju četné nabídky, že pro mě někdo na nádraží dojede autem, a též připomínky, že z onoho nádraží mě taky může nablížit autobus. Já si to chci projít pěšky. S osmnáctikilovým kletrem na zádech. Protože příroda, čas na sebe, ten klid a kyslík, a Annapúrna, a tak vůbec, že jo.
Dorazím kolem svačiny, opřu si batoh o sloup jídelny, řeknu "ahoj vespolek" a je to. Jsem na táboře. Takhle snadno. Ohromně si užívám pocit, že sem patřím, a jdu pomoct službě se zeleninou k večeři.
Večer se vyvléknu z účasti v týpý, protože na programu je hra obsahující neustálou výměnu jmen. Moje šance na to, že si nová děcka zapamatuju jmény, se i tak blíží nule, ale tahle kratochvíle by ji poslala do mínusu.
S večerkou konstatuju, že jsem si asi uhnala mírný úžeh a že se mi nechce v tomto stavu řešit, jaké bude přes noc počasí. Uložím se ke spaní ve vylidněném týpý a usínám s pohledem upřeným skrz kouřový otvor.
Učím děcka prstovou abecedu a dělám padoucha v etapě celotáborovky. Záporné role mě ohromně baví.
Na večerním nástupu zjistím, že si ty slova večerky pamatuju pořád. Juch.
Z úžehu jsem se zdárně vykurýrovala, obloha září, a tak se rozhodnu, že alespoň tu jednu noc pod širákem si dát musím. Házím si karimatku vedle táborového sušáku a uspávají mě hučící borovice.
Nad ránem zjistím, že mi do celty ťukají malé kapky. To padá rosa, to zaspím, říkám si a přetahuju si celtu přes hlavu. V příštím okamžiku mi dojde, že rosa ve skutečnosti odnikud nepadá, vyletím ze spacáku a s náručí plnou spacích propriet si to metu do týpý. Do pěti minut se rozprší docela pěkně a do týpka se hrne další nocležník, kterého to vyhnalo pro změnu z houpací sítě.
Po nástupu si mám spísknout tábor na svůj program. Jako obvykle nikdo netuší, kde je píšťalka, takže nakonec stojím v louce se svou krojovou košilí schmoustanou v ruce, protože než bych tu píšťalku odvázala, to bych už mohla rovnou pískat svačinu.
A pak velkou část tábora učím jedno ceilí a kosntatuju, že tenhle tábor, to je samý taneční talent!
Pomůžu s přípravou oběda, strávím báječný polední klid v jídelně, během kterého se dvakrát rozbrečím smíchy, a pak je čas vyrazit. Osmnáct kilo (mínus nějaké jídlo) na záda, šátek na hlavu, ať to vypadá jak to vypadá, a zpátky do lesů.
Ničeho nelituju, bylo to perfektní.
Snad až na ten úžeh.
Žádné komentáře:
Okomentovat