Běžecký dresscode

Ale jistě, k běhání (nebo alespoň k určité oblibě této aktivity, což vyřazuje ze slosování školní tělocvik) mě přivedly Vrcholy, konkrétně úkol Vytrvalost maratonského běžce, a teď se k němu díky vzpomínkám na Nangáparvát vracím.

Ovšem jak jsem se kdysi těšívala na to, až na cestě potkám nějakého jiného běžce a spiklenecky se na sebe  usmějeme, neboť spolu sdílíme takovou prima věc, jako běhání (a hlavně ten úžasnej pocit, když člověk doběhne), to mě teď nějak přešlo.

S existencí nespočetného množství knížek a webových stránek o běhání, sportovních obchodů s kolekcemi běžeckého oblečení, nejrůznějšího poradenství a srovnávacích studií všeho vybavení se kolem rojí samí od hlavy k odpružené patě dokonale vybavení běžci, funkční oblečení, na ruce sporttester, v uších empétrojku s pečlivě vybranou motivační hudbou...

... a na mě, která běhám v plátěných tříčtvrťácích a dneska jsem je doplnila fialově proužkovaným svetrem z Tesca, se ani nepodívají. 

A to jsem to od dob nangáparvátského maratonu vylepšila, koupila jsem si slušné běžecké boty.

Plánování

Ze všeho nejdůležitější je všechno si správně rozplánovat, že jo. Takže jsem si včera sepsala promyšlený to-do-list.

A hodil se mi.

Použila jsem ho k odchycení a deportaci pavouka.

Vždycky plánujte, vyplatí se to. Zvlášť arachnofobikům.

Předsudky

Jdu si takhle CHKO, začíná jaro, kdeco se snaží růst, a přede mnou v trávě se něco zamodrá.
"Jéé, co to tam kvete?" vrhnu se k tomu, div si nezakopnu o vlastní nohy, abych objevila-
- papírek od žvýkačky.

***

Jdu si o pár dní později centrem města a přede mnou se otevře trávník.
"To je hrozný, co tam maj odpadků, ti lidi jsou fakt neskutečný - jéé, to jsou různobarevný krokusy!"

Ze všeho nejhorší jsou trpaslíci

Vždycky se musí něco pokazit, viz Murphyho zákon.
Nevím, co po mně klient chce.
Když to vím, nemůžu to najít.
Když to najdu, nejde mi to zadat do počítače.
Když to zadám do počítače, vyskytne se problém s platbou kartou.
A pokud dotyčný neplatí kartou, musím alespoň nějak zamotat tu hotovost.

Takže když jsem dneska obdržela coby platbu dvě padesátikoruny a jedna mi spadla pod pult, skoro jsem to čekala. Profesionálně jsem vrátila nazpět, počkala, až všichni zákazníci odejdou, a teprve pak jsem se vrhla na všechny čtyři a zatápala po zatoulané padesátce.

"Vidím!" zahlásila jsem suverénně a vytáhla - pětikorunu.
"No co to... počkat, tamhle je!" Další tápání prachem a - dvacetikoruna.
"Ale už...!" Šmátrám dál, ale nenajdu už nic.

I usoudím, že bych to měla říct někomu zodpovědnému, jdu a vyvoslím celou příhodu, jak jsem ztratila padesátku a našla jenom pětadvacet korun.

"Vy tam máte trpaslíka, kterej vám rozměňuje?"

Asi. Protože trpaslíci jsou ze všeho nejhorší!

Hlavně nenápadně

Back to school! Totiž, chci říct, zpět ke kořenům, do náruče své alma mater... ech, prostě jsem si sbalila krosnu a vyrazila po delší době do školy na seminář. To je ve své podstatě celkem nedůležité. To, o čem se chci lehce zmínit, je mé přesvědčení, že jíst při výuce se nemá - jakož i to, jak bylo ono přesvědčení atakováno.

(Ne že bych se nikdy nekrmila při vyučování. To ještě na gymplu jednou před bižulí byla hrozná fronta v bufetu, takže kus žvance jsem ukořistila těsně před zvoněním. A tak, když se začalo zkoušet a šťastnému zbytku třídy nebyl zadán žádný úkol, jsem si opatrně lámala sousta a pojídala je.
"No ale!" zabodnul se do mě pohled magistry pedagogiky, "že pořád musíte něco jíst!"
Rudá až za ušima jsem zamumlala, že se hrozně omlouvám.
"Kdyby alespoň bylo po velký přestávce, to bych pochopila, že dojídáte..."
"Ale vždyť zrovna byla," podotknul loajální spolužák.
"Jo aha... Tak klidně papej," pravila uznalá kantorka a vrátila se klidně ke zkoušení.)

Takže jistý precedens už pro to byl, že když přednášející mluvila třetí hodinu v kuse, nabízelo se opatrně rozbalit bagetu, kterou jsme dostali coby občerstvení a která lákavě ležela přímo na lavici, a tiše ji stláskat.

To se ovšem netýkalo mně s mými stravovacími extrabuřty. Takže já, když jsem se rozhodla (ne)narušit přednášku svačinou, jsem potřebovala
1) zhoupnout židli na zadní nohy, abych špičkami prstů dosáhla na svoji krosnu u zdi, a přitáhnout si ji k sobě
2) tiše rozepnout dvě její přezky (...tato studie nám CVAK ukazuje, že technologie CVAK použitá...)
3) přemístit svačinu v chrastícím igelitovém obalu na klín
4) převrátit kabelku třikrát naruby, abych našla manikúru, a nůžkami na nehty rozpižlat onen obal
5) a tiše ukusovat ze svačiny a propadat se hanbou za jeden každý drobek, který mi spadne na klín.

Hlavně nenápadně.

(To jenom abyste věděli, že stále vykazuju základní životní funkce - dýchám, jím, píšu.)