Pár zrzavých copánků

Předem musím poznamenat, že mám svou práci - tedy, zatím ještě praxi, ale víte, co mám na mysli - fakt ráda. Upřímně mě těší, když můžu někomu pomoct a správně poradit. Ale někdy jsem s tím, co vím, prostě v koncích.

To jsme se dneska takhle s jedním pánem dobrali téměř k řešení a já mu přinesla dva ve své podstatě stejné spreje.
"No, já nevím," pravil pán mile, "který mi doporučíte? Vy máte copánky, vy tomu určitě rozumíte."


(Ale nakonec, proč ne. On odešel rozradostněn, že má, co potřebuje, a já měla radost, že je na mě někdo pro změnu milej.)

Bezlepkové perníčky

Zrovna jsem si říkala, že nějak nemám, o co zajímavého bych se na blogu podělila, mám se tak nějak pořád stejně praxovně a diplomkově, ohledně lezení se můžu zmínit akorát o tom, jak jsme měly v kavárně oddílovou radu a já využila té příležitosti k vyšlápnutí šestnácti pater pěšky (šestnáctkrát dvacet je tři sta dvacet a plus ještě nějaké schody okolo dělá 7 S na Annapurně, po svemu za padesát schodů). A pak mi došlo, že jsem úplně zapomněla na tradiční perníčkový post.

Takže zaprvé, recept. (Miniaturní dávka, protože jsem nevěděla, co to udělá, a zkazit najednou kilo Jizerky bych si neodpustila.)

• 100g moučkového cukru
• 1 vejce
• 40g másla 
• 80+g medu  
• 250g hladké mouky 
• 1 (?) lžička jedlé sody   
• tlučené perníkové koření   

Coby mouku jsem použila původní Jizerku, perníkové koření jsem tentokrát vyštrachala směs od Vitany. Ruka se mi utrhla se sodou (následkem čehož se perníčky v troubě nafoukly do fascinujících rozměrů, následně splaskly a byly poněkud deformované, takže bylo nakonec úplně jedno, jaká vykrajovátka jsem použila), s perníkovým kořením (díky čemuž byly méně sladké a víc kořeněné a vůbec mi to nevadilo). Cíleně jsem přidávala med, protože Jizerka asi víc saje vodu než klasická mouka nebo já nevím co, ale podle původního receptu těsto vůbec nedrželo pohromadě. Tak jsem od oka přidala ještě nějaký med, a pak už to bylo fajn.

Pekla jsem na 190°C a byla jsem z toho divoká. Várka první, dvanáct minut - lehounce připálená. Várka druhá, deset minut - dobrá, ale přece jen maličko víc, než jsem chtěla. Várka třetí, devět minut - lehce připálená. Várka čtvrtá, osm minut - nejlepší na konec. Budu muset v téhle troubě dělat víc experimentů, abych jí přišla na kloub.

Další experimenty naznačují, že ten problém s konzistencí nedělá v prvé řadě Jizerka, ale med. Když jsem pekla z medu krásně tekutého, do čaje ideálního a značně fotogenického, těsto i po přidání mouky navíc normálně teklo. Takže - nevěřte nikomu a vyexperimentujte si to sami! Ať vás provází Síla.

Hore zdar

Po obdržení vánočně-nonoročního mailu od Kyba jsem usoudila, že bych měla něco udělat se svou nerozhodností a neschopností alespoň něco málo v symbolickém lezení udělat.
Tak jsem si na to sedla, chvíli počítala na prstech a vzpomínala na všechny výlety, tréninky, akce, družinovky, vystoupení a vůbec všechno svemově zhodnotitelné od mého neslavného zakončení EX80, udělala si na to novou tabulku, a v celkovém součtu to hodilo 316 svemů.

Jenom abyste, lezci, věděli, že se snažím. Alespoň úplně maličko.

Pero a vývrtka

Trochu dadaistická kombinace, že?

Inkoustová pera mám moc ráda. Možná i z trucu. Taky jste v první třídě psali tužkou a právo psát perem bylo přiděleno podle krasopisu? A hádejte, kdo grafitem smolil skoro celýrok a pero mu bylo dovoleno z milosti. Záviset to na písmu, píšu tužkou ještě na univerzitě. Nicméně na pera ani na psaní jsem nezanevřela, viz asi deset sešitů více či méně popsaných povídkovými pokusy, než jsem objevila pochybné kouzlo Wordu a writeru, a množství (většinou provozu neschopných) inkoustových per v mém vlastnictví.

A tak, když jsem zuřivě hledala kružítko, podle zákona schválnosti mi v ruce skončilo něco zcela jiného, konkrétně neznámé stříbrné pero. Zaradovala jsem se a zkusila ho uvést do praxe, ale s nasazenou bombičkou nešlo zašroubovat. Nějaký padouch (a určitě né ten na fotce v záhlaví...) zaklínil prázdnou bombičku uvnitř násadky!

Zamyslela jsem se nad problémem a vymyslela řešení.
Jo, tohle je moment, kdy na scénu přichází vývrtka na víno. Bombička se s ní tahá skoro stejně dobře jako korková zátka.

A teď už jen čekám, jak se pero osvědčí v praxi. Ale v mezičase - napadá vás, co bych měla hledat, abych našla to kružítko?!

A je po iluzi

Na světluší družinovce došlo i na diskuze o vánočních dárcích. Jedna by si přála nový telefon, jedna štěně, další baterku...

"Já bych si od Ježíška přála spoustu teploučkejch barevnejch ponožek," přispěla jsem k diskuzi, pamětliva svých studených končetin stejně jako Albuse Brumbála u zrcadla z Erisedu, viz Harry Potter a kámen mudrců.
"Ty, Haplo, a máš manžela?" zkoumá okamžitě jedna světluška.
"Nó, nemám..."
"Tak kdo ti je přinese?!"

Má víra v Ježíška byla otřesena v základech záchvatem potlačovaného hihňání.

(Jo, a nebojte se, neumrznu, ponožek mám dost :-))