O horu dál

Lambá Pahár – Čchokori – K2 – Hapla leze zase o horu dál.

A když jsem tak krásně zvládla Cho Oyu, jen to hvízdlo, vymyslela jsem si, že další výstup si chci nějak ztížit. A to nejen symbolicky (Ká dvojka je, jak známo, považována za nehtěžší osmitisícovku), ale hlavně reálně. Od tohohle stanoviska byl pak už jenom kousek k rozhodnutí pro styl Expedice 80.
Expedice 80 byl "vylepšený" styl lezení, tzv. "bez kyslíku". Nejen že účastníci museli získat dvakrát víc svemů, než kolik metrů měla jejich osmitisícovka, měli k tomu i zvláštní expediční úkoly (expediční – rozuměj speciálně pro EX80), které museli splnit všechny a alespoň na 50%. A navíc někdy ke konci výstupu uskutečnit reálný výstup na tisícovku, s tím, že ve dvou dnech musí nastoupat převýšení 1000m (ne, jediná tisícovka nestačí, od moře bychom se docela prošli, že.)
Není to prostě projekt pro žádný béčka.
Ovšem říkala jsem si, že osoba se dvěma osmitisícovkama a gymplem není takový béčko, aby EX80 nedala.
Šla jsem na to "férově" a nepřečetla si ty úkoly dopředu. Prošla jsem si příslušnou listárnu a první dva úkoly, což byly ty informace, které měli první přihlášení, když do toho šli. A, no samozřejmě, šla jsem do toho taky.
Ještě ten večer jsem narazila na báječný záležitosti. Třeba úkol Dokumentace. I svému vlastnímu denímu nemůžu žíkat deník, neboť zápisy denně jsou tam jen z období depresivních a dekadentních, v pohodových časech průměrně dvě řádky za tejden. Jak mám proboha dokumentovat expedici, a to na několika rovinách a několika způsoby? Nebo úkol Peníze – brigáda je, pravda, v plánech na prázdniny obsažena, ale jestli to vyjde, to je ve hvězdách, a sponzoring, to už si nedokážu představit vůbec...
No, prostě jsem se zase uvrtala do něčeho, co dá zabrat. Vítejte v mým světě...
Jo, ale stejně už se na to těším. :-)

Na vrcholu Cho Oyu

Konečně. Peak experience povznáší do nevídaných duševních rovin. Že by se mi zase dařilo?
VRCHOLOVÁ ZPRÁVA Z CHO OYU

Stojím na vrcholu. Na tak dlouho dobývaném a konečně dobytém vrcholu Tyrkysové bohyně Cho Oyu a hledím do hloubek pod sebou...
Ba ne, tak to není. Sedím doma u počítače, popíjím čaj s medem a počítám svemy. Věděla jsem, že mi na vrchol schází už jen něco docela málo, ale že až tak, to jsem nevěděla. Nicméně když jsem si k tomu všemu připočetla čtyřicet svemů za vedenou družinovku a pořádně spočítala, kolik jsme toho při ní nachodily, zbývaly mi pouhé dva svemy. Slovy dva. A to už se nedalo nechat jenom tak – takže jsem vyrazila od počítače a na našich osmnácti schodech jsem si nastoupávala padesát a ještě jednou padesát – a pak ještě, protože v součtech mi tam jeden svem hapruje, a nerada bych to uzavřela s tím, že mi možná ještě metr chyběl.
Takže to by byly vrcholové pocity, peak eperiences, ale co to předtím?
Začalo to hnedka potom, co jsem výše uvedenou proceduru absolvovala na Nangáparvatu – sečetla svemy, zajásala, napsala vrcholovou zprávu a všechno pěkně odeslala. A pak mi došlo, že tím to ale nekončí, že chci lézt dál. Volba další hory byla vcelku snadná, vyprávění Maurice Herzoga o prvním ženském pokusu o osmitisícovku a vzpomínky Diny Štěrbové na ženský prvovýstup mi vlastně ani jinou možnost nedaly. Takže jsem se napsala pod Cho Oyu a začala sbírat svemíky od nuly. A vzápětí jsem obdržela zprávu od Kyba, že těch 900 S, co mi přebylo z Cizích zemí, si smím započítat sem :-)
A pak jsem doopravdy začala lézt. Doběhla jsem Marathon. Účastnila jsem se výprav. Četla jsem jednu knížku za druhou. Psaní časopisu. Kilometr cestou do školy. Vedení družinovek, oddílovek, výprav. Stezka. ExpeD – četba, 14 českých řek, brainstormingy, TM...
Předsevzetí pro Cho Oyu znělo, že nechci lézt s přestávkmi. Dlouho se mi to dařilo, byť mnoho dní má identický zápis "Kilometry – 1, schody – 2" (rozuměj byla jsem ve škole, kilometr chůze a sto schodů do třídy ve třetím patře). Zvládla jsem to přes Vánoce, v tom shonu kolem maturáku, až někdy v březnu nastala dvoutýdenní pauza. Březen byl vůbec velice náročný měsíc, takže podtrženo sečteno, jsem na sebe vpodstatě hrdá.
Ale teď – co dál?  Myslím...myslím, že teď si pauzičku dám. Takovou maličkou. Do příštího úterka.
Ale fakt jen dotehdy, dýl bych to nevydržela. Už musím lézt výš a výš...až na Měsíc ;-)

Cho Oyu velikonoční

Lezu. Snažím se. Vrchol na dohled. Tak dokdy? Do matury? Telegrafické hlášení

Tak. Koukám do tabulkek, posílám hlášení na Skunipu. Vypadá to dost jasně. 7452 S, v porovnání s 8201 m výšky Cho Oyu. Jo, paráda, ne? V kategorii 1 – fyzická zdatnost – mi chybí 68 S, a ten zbytek, ten zbytek v trojce. Budu vážně muset zabrat. Naštěstí se konečně vzpamatoval internet a já už jsem si v seznamu úkolů vybrala pár hezkých, kterými se to pokusím posunout výš. Držte mi palce :-)

Cho Oyu - stále ještě

Ale už se blížím...

...protože jsem už na sedmi tisících. Skoro. Takže mi zbývá pouhých bratru třináct set svemů.
Přesné údaje jsou 6961 S v porovnání s 8201 metrů Tyrkysové bohyně. Ve stopách Claude Kogan a Diny Štěrbové se plazím pomalu, ale zatím jistě a bez přestávek. S přískoky. Jako třeba dneska, když jsem kromě tradičních denních kilometrů a schodů vedla oddílovku (30 S) a zapsala do ExpeDu sjíždění Ohře (14 českých řek, 70 S).
No jo. Už půl roku se zase nahoru škrábu. A čím víc mám práce, tím je svemů...míň, protože jednak si je nestíhám zapisovat, a jednak do kategorie 2 už nenacpu ani svemík. C´est la vie...

Šestý report z Cho Oyu

tentokrát bez hlášení na Skunipu

Proč že bez hlášení? Jak lezci ví a ostatní netuší, na Vrcholech se stav hlásí vždycky každý měsíc, což od posledního hlášení ještě zdaleka není. Ale jak je mým dobrým (?) zvykem, ráda si napíšu pár řádek o tom, že jdu do finiše. Abych tak řekla.
Ono to vlastně s tím závěrem není až tak horké, jsem na 6570 S, takže k vrcholu Cho Oyu mi chybí 1631 S. A navíc už to zdaleka nepůjde tak rychle, jelikož mám plný počet bodů v kategoriích 2 a 4 – a do těch mi samozřejmě svemy přibývaly nejrychleji. (Jo, máte pravdu, četba má kód dva.) Citelně do toho zasáhly svemy za řidičák (úkol Zkoušky, samozřejmě kód 2,4), takže momentálně mám rovné 2200 S ve dvojce a 2000 S ve čtyřce. V jedničce jsem na 1434 S a v trojce mám 936 S (u trojky mi hodně pomohlo 14 českých řek, ještě mám dvě nebo tři nezpracované, tak to mě dostane alespoň přes tisícovku). Pro vrchol to obojí musím dotáhnout na 2000 S, a ten poslední prémiový svemík se snad pak už někde sežene...
No jo, zkoušky a řeky mě posunuly hodně dopředu. Pak je tam pomalé, ale jisté chození (cesta do školy měří kilometr, určitě už jsem se tady někde zmiňovala, ne?) a lezení do schodů (trochu mě naštvalo, že schodů od šaten do naší třídy je zrovna devadesát šest, ale pak jsem si vzpomněla na těch asi deset, co jsou před vrátnicí.) Četba už je z obliga (mimo to, že dotyčná kategorie mi svemy zrovna praská ve švech, poslední dobou nečtu moc systematicky – spíš se připlazím do postele, sáhnu po první knížce, která mi padne pod ruku, otevřu ji uprostřed a prostě si kousek přečtu.), zato skauting se v posledních dnech docela svemově zhodnotil – a to jsem se ani nepokusila vytěžit něco z té oddílovky, ze které jsem po čtvrthodině odešla. (nekoukejte ale na mě takhle...já šla na ples...to bylo naposledy, fakt...). stačila družinovka se sáněmi (Zimní fyzička), výprava (dtto plus kilometry, a samozřejmě účast) a oddílová rada.
Tak. To by tak asi bylo... Hore zdar!