Konečně. Peak experience povznáší do nevídaných duševních rovin. Že by se mi zase dařilo?
VRCHOLOVÁ ZPRÁVA Z CHO OYU
Stojím na vrcholu. Na tak dlouho dobývaném a konečně dobytém vrcholu Tyrkysové bohyně Cho Oyu a hledím do hloubek pod sebou...
Ba
ne, tak to není. Sedím doma u počítače, popíjím čaj s medem a počítám
svemy. Věděla jsem, že mi na vrchol schází už jen něco docela málo, ale
že až tak, to jsem nevěděla. Nicméně když jsem si k tomu všemu
připočetla čtyřicet svemů za vedenou družinovku a pořádně spočítala,
kolik jsme toho při ní nachodily, zbývaly mi pouhé dva svemy. Slovy dva.
A to už se nedalo nechat jenom tak – takže jsem vyrazila od počítače a
na našich osmnácti schodech jsem si nastoupávala padesát a ještě jednou
padesát – a pak ještě, protože v součtech mi tam jeden svem hapruje, a
nerada bych to uzavřela s tím, že mi možná ještě metr chyběl.
Takže to by byly vrcholové pocity, peak eperiences, ale co to předtím?
Začalo
to hnedka potom, co jsem výše uvedenou proceduru absolvovala na
Nangáparvatu – sečetla svemy, zajásala, napsala vrcholovou zprávu a
všechno pěkně odeslala. A pak mi došlo, že tím to ale nekončí, že chci
lézt dál. Volba další hory byla vcelku snadná, vyprávění Maurice Herzoga
o prvním ženském pokusu o osmitisícovku a vzpomínky Diny Štěrbové na
ženský prvovýstup mi vlastně ani jinou možnost nedaly. Takže jsem se
napsala pod Cho Oyu a začala sbírat svemíky od nuly. A vzápětí jsem
obdržela zprávu od Kyba, že těch 900 S, co mi přebylo z Cizích zemí, si
smím započítat sem :-)
A pak jsem doopravdy začala lézt. Doběhla
jsem Marathon. Účastnila jsem se výprav. Četla jsem jednu knížku za
druhou. Psaní časopisu. Kilometr cestou do školy. Vedení družinovek,
oddílovek, výprav. Stezka. ExpeD – četba, 14 českých řek,
brainstormingy, TM...
Předsevzetí pro Cho Oyu znělo, že nechci
lézt s přestávkmi. Dlouho se mi to dařilo, byť mnoho dní má identický
zápis "Kilometry – 1, schody – 2" (rozuměj byla jsem ve škole, kilometr
chůze a sto schodů do třídy ve třetím patře). Zvládla jsem to přes
Vánoce, v tom shonu kolem maturáku, až někdy v březnu nastala
dvoutýdenní pauza. Březen byl vůbec velice náročný měsíc, takže
podtrženo sečteno, jsem na sebe vpodstatě hrdá.
Ale teď – co dál? Myslím...myslím, že teď si pauzičku dám. Takovou maličkou. Do příštího úterka.
Ale fakt jen dotehdy, dýl bych to nevydržela. Už musím lézt výš a výš...až na Měsíc ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat