Koncentrace

Když (poněkud) pokazíte tři věci, samozřejmě to nevyvedete tak, abyste se šli omluvit třem různým lidem, kteří si pomyslí, že jste si to měli líp zkontrolovat. Ne, omlouváte se třikrát za dvě hodiny jednomu člověku, který si nutně musí říkat, co jste to za matlala...

#IDontLikeThursdays

Optimalizace procesu

Dorazila mi mailem vrcholová zpráva. Opět něčí vytrvalost a odhodlání pokořily symbolickou osmitisícovku.
V té vrcholové zprávě stála jedna nenápadná zmínka - že nalezla vhodný systém sčítání svemů.

Zírala jsem na těch pár písmenek a v hlavě mi s ozvěnou dunělo: Já ne.

Snažila jsem se. Můj výzkum v této oblasti byl, řekla bych, poměrně obsáhlý.

Matení nepřítele

Obávám se dne, kdy intuice selže.

Neb jen intuice mi pomáhá poznat, který z autobusů označených "Nové Město -> Pracoviště" jede ve skutečnosti trasu z Pracoviště do Nového Města.

(A když je řeč o matení nepřítele, právě jsem se vrátila z důkladné rekognoskace jedné obousměrné autobusové zastávky, abych zjistila, odkud přesně mi zítra ráno odjíždí kriticky důležitý autobus. Nevím nic, neboť dotyčná přepravní společnost se neobtěžovala vyvěsit tam jízdní řády a jejich infolinka "je dočasně nedostupná". Bude švanda, takhle při sobotě brzo ráno!)

Kraj barevnýho nebe

(A nepřehledné autobusové dopravy. Na to nezapomínat.)

Angličtina má pěkný meteorologický idiom. Every cloud has a silver lining, tedy Každý mrak má stříbrný okraj, čili Všechno zlé je pro něco dobré.
(Velmi ráda obracím v Every silver lining has a cloud, ale to sem teď nepatří.)

Je to pár dní, co mi skončila odpolední služba a jaksi jsme se s kolegyní zapovídaly, příjemně to utíkalo a bylo o čem přemýšlet, prostě jedno s druhým a když jsem se pak vynořila na rohu u autobusové zastávky, mohla jsem svému spoji zamávat na šťastnou cestu. A další, jak jsem po zběsilém průzkumu mnoha jízdních řádů zjistila, jel za čtyicet minut.
Vždycky radši mrznu/moknu/čekám v pohybu než na místě, takže jsem se vydala na krátkou procházku po okolí, jen tak pro pokrácení času.
A pršelo a pršelo...

...a pak se mezi mraky objevilo slunce. A za to mrznutí a moknutí mě odměnilo hrou stínů na štítech starého města a nad tím vším dvěma skvostnými duhami.
Byl to úžasnej pohled.

Tak barevný nebe při západu slunce, jako jsem pak pozorovala z onoho pozdějšího autobusu domů, to jsem ještě neviděla. A že teď bydlím na místě, kde se malebné západy slunce a přehlídky mraků konají skoro denně. Zelený nebe. Žlutý. Fialový. Lepší než tenkrát na táboře.

To jen tak, kdybyste někdo přemýšlel, co po večerech dělám. Koukám na oblohu a žasnu.

Hackerka

Hardwarové obtíže jsou konečně překonány (čti dvě díry do zdi vyvrtány a síťák jimi protažen) a ajťák, který nám ten internet instaluje, se při nastavování routeru táže na jméno sítě.

"Dejte tam Čtyřka," navrhuju přes rameno z kuchyně. Ajťák a spolubydlící se na sebe podívají, kývnou a ajťák si to zaznamená.

"A heslo?" ptá se vzápětí?

Vypísknu něco ve smyslu, že nevím, a že je asi špatnej nápad mít heslo stejné jako jméno wi-fi sítě.

Ajťák a spolubydlící se na sebe podívají, kývnou a ajťák si cosi zapíše.

***

Po očištění bytu od cihlového prachu si chci tedy ten nový internet ozkoušet, i zapnu stroj a chci se připojit k wi-fi.

Název sítě: Čtyřka

Heslo: janevimtrebactyrka

Heslo: cojavimtrebactyrka

Heslo: taktrebatakyctyrka

Heslo: nevimtaktakyctyrka

Už jste se někdy snažili hacknout si vlastní wi-fi?

(Ne, nečísluju si popořadě všechny wi-fi, které jsem kdy zařizovala. Ale posloupnost v tom mám. Jo, a to heslo mi museli prozradit.)