Komu není pomoci

Když jsem přesouvala část své existence do Školního města, usoudila jsem mimo jiné, že je vhodné vlastnit konečně finanční účet. Nic jednoduššího pod sluncem! Vešla jsem na nejbližší pobočku bankovního ústavu, nahrnula se k okýnku a povídám:

"Dobrý den, já bych si u vás chtěla založit účet."
"Jistě," odvětila paní mile, "občanský průkaz, prosím."

V patřičné přihrádce peněženky není. Ruce vjedou do kapes mikiny. Nic. Přední kapsy džínů. Nic. Zadní kapsy džínů. Nic!
Pak mi dojde, že je v kapsičce kabelky, kterou jsem nosila včera...

"Já se hned vrátím," mumlám zahanbeně a upaluju domů (což je naštěstí blízko).

***

O pět let později mě potkává podobná lapálie s přesouváním, čili několi týdnů pečlivě vyčíhávám vzácný moment, kdy otevírací doba bankovního ústavu přesahuje pracovní dobu moji.

Nakráčím suverénně k přepážce a frajersky říkám, že bych potřebovala změnit korespondenční adresu.
"Jistě," odvětí paní mile, "občanský průkaz, prosím."

A mě dojde, že včera na procházce, na kterou jsem nechtěla tahat žádné zbytečnosti, jen o nejdůležitější...

... jsem měla jiný obleček s kapsami.

Kukuřičná pizza

V duchu svojí diplomové práce prošlapávám neprošlapané cesty... zejména ty, které jsou neprošlapané z dobrých důvodů. A pěkně to zahlásím, aby jimi už nikdo nemusel.

Několik týdnů jsem chodila a žumrala, že si konečně musím koupit plech do trouby, protože mám hroznou chuť na pizzu. A když nastal ten slavný den (přiznávám, že můj podíl na akci byl miniaturní), nelenila jsem, hbitě zadělala na muffiny (které jsem omylem svrchu sežehla na uhel) a za dva dny pak na pizzu.

Měla jsem to v plánu přesně podle mého ozkoušeného receptu, ale ke vší smůle jsem nasypala poslední mouku do muffinů a žádný k krámů, které jsem míjela, vhodnou mouku nevedl. V třetím zkoušeném krámě jsem se nakonec rozhodla zaexperimentovat a zakoupila jsem půl kila mouky kukuřičné.

S tou jsem naložila přesně podle receptu.

Výsledkem bylo těsto navýsost drobivé, které jsem se pokoušela vylepšit dalším olejem a vodou, což fungovalo jen částečně. I vymačkala jsem ho na plechu do placky (což se naštěstí celkem dalo), pověřila labužníka jejím obložením, a jala se výsledek péct.

Placka se upekla poněkud nestejnoměrně, kypřící prášek byl zcela zbytečná přísada, a těsto se rozplývalo na jazyku. To, které se nerozplynulo už na vidličce.

Teda ne že by se to nedalo jíst. Bylo to celkem fajn. Ale ne tak fajn, abych to někdy zkoušela podruhý.
(Paradoxní je, že studená chutnala líp. Studená druhý den k snídani chutnala skoro stejně, jako klasická pizza, kterou jste si nechali na druhý den k snídani. Jinými slovy - nic moc.)

The show goes on

Přestěhovat se, ukončit školu, začít v práci, učit se konečně pořádně vařit, je to fofr...
Ale zvyknu si.
Moje kytky si tu už zvykly.

Pár zrzavých copánků podruhé:

To takhle mě v práci jedna paní požádala o pomoc, tak jsem se kolem ní činila, a ona najednou povídá:

"Vy máte ale pěkný copánky..."

A po chvilce dodala s nelíčeným neskonalým úžasem:

"A vám dokonce sluší!"

The show must go on. And so it does.

Hop!

Ha! Konečně můžu říct hop. Tedy vlastně, konečně můžu říct: Dopsala jsem diplomku!
(A tento ve víně vázaný malér byl dokonce hodnocen jako výborný. A pak jsem na výbornou složila i státnice, v kterémžto momentě jsem si začala připadat velmi, velmi surreálně.)

Takže se můžu soustředit na důležitější věci.

Můžu se pořádně zabydlet po stěhování.
Můžu v klidu napsat dlouho rozplánovanou povídku.
Můžu se naučit líp vařit a péct.
Můžu překonat svůj vytrvalostní běžecký rekord. (Což teď, když mě nepohání předstátnicové zoufalství, půjde těžko.)
A spoustu dalších věcí.

Juch!

Závěsy

Rozhodla jsem se rozšířit si spektrum praktických dovedností i zvelebit místo mého momentálního pobytu, a moje volba padla na šití závěsů. Látka byla pracně vybrána, ještě pracněji vydyndána z prodavače, uvedena do stejného prostoru a času se šicím strojem, práce započaly, látka klouže, padá, zjišťuju, že je nepředvídaně těžká, když tu se objeví kritik.

"Hmm. Hlavně ať si s tím závěsem neurveš-"
"??!?" vyděsím se.
"-ostudu."

"Tak to nic, o ostudu nejde. Já myslela garnyž!"