Akureyri pro nás představovalo hlavně základnu pro výsadky a zásobování, ale i samotné město je krásné.
Hlavně proto, že má přístav. A to ten typ přístavu, kde téměř vedle sebe kotví loďky na pozorování velryb a výletní plující hotely.
Za tři noci v Akureyri jsme z toho stihli udělat tradici - večer se jdeme podívat do přístavu a obdivovat lodě. S dalekohledem, abychom poznali všechny vlajky (třeba bahamskou námořní) a rozluštili všechny nápisy (třeba Nassau nebo Valetta).
A když se vám podaří chytit velkou loď v pohybu, máte ji s bonusem remorkérů, které jí pomáhají manévrovat.
(Mezi námi, ohromně mě mrzí, že remorkér jménem Sleipnir fotil někdo jiný. Pamatujete si toho osminohého koně, co na něm v severských legendách jezdí bůh Ódin?)
Důvodem, pro který jsem do Akureyri chtěla, byla už při plánování botanická zahrada. Protože Akureyri je už opravdu dost severně, téměř u polárního kruhu. Takhle koncem července, ve vrcholném létě, tam bylo přes den hřejivých osm nad nulou. Takže jistě pochopíte, že jsem byla na botanickou zahradu ukrutně zvědavá.
A nebyla jsem zklamaná. Rozhodně ne.
Směrovka praví "botanická zahrada". Ten čtyřlistý ornament vlevo označuje obecně pamětihodnost/zajímavost. Po Islandu by se v zásadě dalo jezdit od čtyřlístku ke čtyřlístku.
A mnohem víc zajímavých rostlin. Jezírko s japonským mostem. Velké plantáže oměje a delphinia. Barevné vlčí máky.
Jen kdyby tam bylo trochu tepleji. Nebo alespoň míň foukalo. Nebo mi včas došlo, že do Skandinávie je termoska dobrý nápad i v létě...
Třetí zásadní zajímavostí je zmrzlinárna Brynja. Přáli byste si svou báječnou domácí zmrzlinu polít lékořicí? Obalit v želatinových medvídcích? Nebo v rozdrcených Oreo sušenkách?
Moje potravinová nesnášenlivost mi nedovolila ochutnat, ale zbytek výpravy se jednomyslně shodl, že to byla báječná zmrzka. A dá se tam platit kartou.
(Akorát pozor, v těch osmi nad nulou jsou aktivní i islandské vosy.)
A konečně, kolem přístavu je spousta krásných barevných oplechovaných domečků. Některé plechem imitují cihly, některé mají vlnitý plech, některé hladký. A všechny jsou nesmírně estetické.
Čistě prakticky - v Akureyri je supermarket Nettó, dobře zásobený a s ochotným personálem.
A co ty zmíněné výsadky?
Výlety jsme z Akureyri dělali dva. První vedl východně k Mývatn, čili ke Komářímu jezeru.
(Varovali mě, že to jméno je myšleno naprosto vážně. Nepotkala jsem tam jediného komára, jupí!)
Cestou jsme míjeli Godafoss, Vodopád bohů. Legenda praví, že když kolem roku 1000 Island přijal křesťanství jako oficiální náboženství, do vodopádu naházeli místní sošky severských bohů.
Samotné Komáří jezero jsme nejdřív objeli a zamířili ještě dál, ke geotermální elektrárně Krafla. Ta stojí poblíž stejnojmenné sopky a zpod ní proudí vrty horká pára, kterou elektrárna využívá.
Při projektu elektrárny se původně počítalo s větší energií, ale po započetí stavby Krafla vybuchla. Velkou náhodou při výbuchu nebylo poškozeno nic z už postaveného, nicméně znamenalo to, že sopka do budoucna poskytne méně energie.
Jestli budete mít příležitost, určitě se zastavte v návštěvnickém centru elektrárny, mají tam o Krafle pěkný film.
Krafla v pozadí, ovečky v popředí.
Nad elektrárnou jsme se vydali na procházku kolem kráteru Víti, s úžasně modrým jezírkem na dně. (Je to dešťová voda. Pokud tomu správně rozumím, je tak mineralizovaná, že to bakterie a řasy vzdaly.)
Tam, kde by jiní postavili zábradlí a tucty varovných cedulí, Islanďani natáhnou pár kovovými oky provázek ve výšce kolen. Jeden.
(A já si vážně myslela, že se držím na jeho správné straně. Opravdu. A stejně jsem se nakonec vynořila na špatné a ne úplně daleko od bublajícího bahna. Povím vám, nebyl to pěkný pocit.)
Ty hranaté kovové poklopy kryjí jednotlivé vrty. Design je speciálně islandský, aby odolal rozmarům počasí.
(V tomhle bodě naneštěstí selhává náš foťák, takže se budete muset spokojit s mými barvitými popisy...)
Krafla byla nejvýchodnějším bodem výletu i celé expedice, taky jsme se obrátili zpátky.
Další zastávka byla ale jen pár set metrů ze svahu - totiž geotermální oblast Hverir. Představte si páru a plyn vyvěrající ze země a silně páchnoucí po vajíčkách. Jezírka bublajícího bahna. Potůčky horké vody. Nánosy barevných usazenin na všem, čeho se ta pára nebo voda dotkla. A když říkám barevné, myslím barevné - bílá, žlutá, červená, hnědá, šedá a myslím, že do modra šly taky. Celkový dojem je trochu... mimozemský.
Zpátky u jezera jsme nechali auto na parkovišti v Reykjahlídu a vyrazili na procházku jižně, směrem k hoře Hverfjall. Stezka vedla nejdřív vřesovištěm, úžasně klikatá stezička a kolem vřes, borůvčí a zakrslé břízky vysoké maximálně do pasu, a pak lávovým polem, do toho Hverfjall na obzoru jako jediný výrazný kopec, no připadala jsem si jako Frodo cestou k Hoře Osudu. Kdyby Mordor sousedil s Eriadorem.
Lávové pole pak přeťala silnice a u ní jeskyně s termálním pramenem - dřív se tam místní chodili koupat, pak se strop propadl. Dneska je vstup na vlastní nebezpečí, takže jsem tam samozřejmě krkolomně vlezla (dvakrát), aniž bych si rozbila pusu (a cizí foťák), a vyráchala v teplé vodě alespoň ruku.
Tam se výprava rozdělila, část pokračovala ve Frodových stopách k Hverfjallu, část včetně mě se vrátila do Reykjahlídu pro auto. Znovu jsme se potkali na úpatí hory, role se vyměnily a my vyrazili do svahu.
Hverfjall je čtyři a půl tisíce let stará sopka. Všude šedo, všude lávová suť a obvod kráteru se dá obejít kolem dokola. Nahoru jsou jen dvě přístupové cesty, jedna zpevněná, druhá... nikoliv.
A shora je úžasný výhled, jak na okolí, tak dovnitř do kráteru.
Cesta dolů nás dovedla do oblasti Dimmuborgir čili Temných hradů, kde odolnější vyvřelá hornina tvoří fantastické útvary, sochy, hradby, věže, průchody, cokoliv si fantazie ráčí. A nespočet stezek, abyste je mohli obdivovat z každého úhlu.
Na tamním parkovišti se naše expedice znovu sjednotila a vypravila se na cestu domů, tentokrát po opačné straně jezera. S klesajícím sluncem to byl fascinující pohled.
Druhá výprava byla podobně dlouhá, ale ne tak pestrá. Vydali jsme se na severovýchod do Húsavíku, proslulého výpravami za pozorováním velryb. My jsme nechtěli mermomocí uzřít velrybu živou, stačila nám návštěva húsavíckého velrybího muzea, čili velryby od A do Z. Podrobný výklad o jednotlivých druzích velryb, velrybí kostry, vědecké práce týkající se velrybího zpěvu, fascinující video o tom, jak některé druhy velryb loví, migrují a komunikují, muzeum je jednoduše záležitost na několik vážně zajímavých hodin.
Alespoň jednu věc vám prozradím. Keporkaci využívají k lovu techniku zvanou bublinová síť - podplavou hejno ryb, začnou kolem něj kroužit a vydechují u toho vzduch. Hejno tím přinutí shluknout se a zůstat pohromadě, a pak keporkakovi stačí jen otevřít tlamu.
A taky vám prozradí, jak ty kostry pro muzeum připravují. Zpravidla to zahrnuje spoustu času ve vodě a ekologicky odbouratelné mýdlo, jeden případ ale vyžadoval i hromadu koňského hnoje.
I húsavícký přístav je malebný, a místní kostel (zbudovaný z norského dřeva) je sympatický a stojí za nahlédnutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat