Laugarbakki

Laugarbakki byla jen krátká zastávka, jedno přenocování, které by celkem nestálo za řeč, nebýt zásadního islandského zážitku.
Jeli jsme pozorovat tuleně.

Laugarbakki totiž není daleko od Hvammstangi na severním pobřeží, v kterémžto městě se nachází tulení muzeum a společnost pořádající vyjížďky lodí na pozorování současných tuleňů. (Té budově jsme rychle začali přezdívat tulení kancelář.)

My jsme ovšem neměli v úmyslu nalodit se na tulení kocábku. S vydatnou pomocí internetu jsem zjistila, že na pobřeží severně od Hvammstangi jsou vyznačená celkem tři místa vhodná k pozorování tuleňů ze břehu včetně vhodných časů, a tak jsme se vydali podél břehu autem.

Štěrková cesta nás vedla mezi ovčími a koňskými pastvinami a mnoha malebnými místy. Několikrát jsme zastavili na příhodném odpočívadle a prozkoumávali vyšlapanou stezku dolů na pláž. Našli jsme krásné rozervané pobřeží, odolný útes, mnoho ovcí.

Našli jsme stádo islandských koní, klisen s hříbaty, které jsem dlouho okukovala a fotila ze všech možných úhlů - jen aby se doma zjistilo, že jsem po druhé fotce omylem vypnula automatické ostření a zbývajících asi třicet fotek je beznadějně rozmazaných. To by člověk vzteky překousnul lžičku od kafe...

A pak, když jsem podruhé opatrně navrhla, jestli bychom neměli cíl výpravy pozměnit na pozorování koní a prohlásit za splněný, zrovna tehdy se na obzoru objevila dopravní značka.

S tuleněm.

Nechali jsme auto na parkovišti a slezli prošlapanou stezkou na pobřeží. Byla jsem značně podezíravá a už nevěřila, že nějakého tuleně uvidím, a tak jsem si radši ráchala ruce v Severním ledovém oceánu a probírala se kameny na pláži, ale pak mi došlo, že zbytek výpravy se tím dalekohledem kouká nějak upřeně.

Takže...

Kdo na téhle fotce správně lokalizuje tuleně, má u mě Kofolu.

(Fotka se pro rozkliknutí ukáže ve větším. To ostatně všechny, ale u téhle je to příliš důležité, než abych na to neupozornila.)

Dobře, vím, že fotodokumentace silně pokulhává. Ale jak už jsem se zmínila, měli jsme s sebou dobrý dalekohled.

A ten pocit, že jsem sama vypátrala tuleně (byť s vydatnou pomocí internetu), všechny tam zavedla (a chtěla to předčasně vzdát) a teď je vidím, vidím tuleně na vlastní zraky jen s mírnou pomocí optiky, to byl... to byl... to byl peak experience.

Lezci, vy víte, o čem mluvím.