Pokud na Island letíte, letadlo vás vyklopí na mezinárodním letišti Keflavík, asi padesát kilometrů západně od Reykjavíku a na úzkém poloostrově, takže se vám dlouho zdá, že letadlo klesá do moře.
(Pokud byste se rozhodli připlout, nejspíš se dostanete do Seydisfjorduru, přístavu na východním pobřeží. Nezaručená informace.)
Z Keflavíku je islandské hlavní město jednak nejbližší větší osídlení, jednak snadno dostupné, takže jsme udělali to, co většina cestovatelů, a z letiště zamířili do Reykjavíku.
První den jsme jednak doplnili zásoby potravin, jednak vyrazili na výlet do kopců.
Hora Esja severně od Reykjavíku je vzdálená asi půl hodiny cesty po silnici číslo 1, zvané Ring Road. Hned u silnice je malé parkoviště, hospoda/kavárna a mapa s vyznačenými turistickými trasami. Je jich celkem tuším devět, s kilometráží, náročností a odhadem času. Tři jsou výslovně dětské, jedna z nich nemá ani kilometr. Tři jsou prezentovány jako méně náročné výlety a tři jako obtížnější výstupy pod a někdy až na vrchol hory.
Jak jsou cesty krásně popsané na informační tabuli (včetně informace, jestli cesta obsahuje místa výhledu), tak se mi zdálo, že jsou mizerně značené. O značení se starají dřevěné sloupky vysoké zhruba metr a s barevnými pásky, jelikož každá trasa má přiřazenou svou barvu.
Část expedice, která si zvolila trasu střední obtížnosti, hlásila, že se zamotali až ke konci a kus se vraceli po jiné barvě. Já vybrala cestu šedou (nebo hnědou, nejsem si teď honem jistá, ale rozhodně barvu, která byla na těch sloupcích prakticky neviditelná) a sloupky jsem za naši část cesty napočítala tři, všechny v prvním kilometru.
Cesty by všechny měly být okruhy, aby se člověk nevracel po vlastních stopách, ale nám to neklaplo. Čas srazu zpátky na parkovišti se nebezpečně blížil a my jsme před sebou pořád měli značnou porci kopce, nemluvě o tom, že nebylo nikde ani náznakem vidět cestu zpátky do údolí. A to byla naše trasa označená jako "scenic" a bylo vidět opravdu daleko.
Tedy, do určité výšky bylo vidět daleko. Pak jsme vstoupili do mraků a rázem nebylo vidět skoro nic a začalo pršet.
Esja je vážně krásná. A dolní část svahu pokrývá lesík. To, pravda, nedoceníte tak úplně, pokud bude Esja vaším prvním kontaktem s islandskou přírodou, ale věřte mi, stromů v islandské divočině tak moc nepotkáte.
Což mi připomíná - ty časy na tabulích mi přišly trochu optimistické. Sraz jsme si stanovili tak, aby to obě skupiny pohodlně stihly - z lehčí trasy přišli tak akorát a my jsme naši neobešli. Tak nevím.
Druhý den jsme věnovali přímo Reykjavíku. Od kteréhosi známého v Česku jsme dostali tip na reykjavíckou City Card, se kterou je vstup zdarma do mnoha muzeí a galerií, do plaveckých bazénů, jízda městskými autobusy a trajekt na ostrov Videy. (A na spoustě dalších míst je s kartou sleva, ale to už jsme ani nezkoumali, protože výše zmíněné bylo mnohem víc, než jsme dokázali stihnout.)
Ráno jsme odjeli do přístavu, abychom stihli hned první trajekt na Videy. Je to malá obratná loďka (na délku ji odhaduju tak na deset metrů), jak jsme se přesvědčili, když jsme se vyřítili z pokladny s jízdenkami a zjistili, že loď už odrazila od mola. Zpětný chod a zamanévrovat zpátky? Žádný problém.
Videy je pro cestovatele zajímavý z mnoha důvodů - památky po prvním osídlení z 10. století, jeden z nejstarších islandských kostelů (malý, jako ostatně většina islandských kostelů - zdálo se mi, že každé údolí, kde jsou tři farmy, má i svůj kostelíček. Který pojme tak dvanáct, patnáct lidí...), nejstarší kamenná budova, mnoho pozůstatků novějších budov z doby, kdy na Videy bydleli rybáři (zhruba sto let, tuším do čtyřicátých let minulého století), umělecké dílo od Yoko Ono a vážně hodně ptactva.
Je to malý ostrov a říkala jsem si, že dvě hodiny, do prvního trajektu zpátky, nám na něj musí bohatě stačit. Houby.
Měli jsme s sebou docela dobrý dalekohled a tak jsme nejdřív zamířili na jižní část ostrova, protože tam bylo mnoho a ještě víc opeřenců k pozorování. Racci, pár kormoránů a několik druhů, pro které neznám český název - hlavně jeden hnědý, dlouhozobý, jehož hlavní činností byla zřejmě snaha odlákat nás od hnízda. Zpíval docela pěkně.
Na jihu jsou i základy staré vesnice a škola, která jediná stojí dodnes. U každého místa, kde stával dům, je tabulka s povídáním o původních obyvatelích. Zaujalo mě, že často šlo o vdovy s dětmi - i desetileté děti si totiž mohly vydělávat na živobytí pomocí při sušení ryb.
A pak pláž.
Videy, jako ostatně většina Islandu, je vulkanického původu, takže místní pláže jsou z černého písku a černých porézních oblázků. Nad krásně čistým, modrým mořem je na severu vidět masiv hory Esja a dohromady to tvoří prostě úchvatné místo.
Když to shrneme, na severní část ostrova jsme se nedostali. Na pláži jsme se zdrželi tak dlouho, že jsme se stihli právě tak vrátit po jižním pobřeží (to je zčásti tvořené jinou horninou a na jednom místě připomíná Moherské útesy, načervenalý kámen a téměř kolmé stěny) a nalodit se na trajekt zpátky.
Dalšímu zastávkami bylo námořní muzeum (Maritime Museum), které ukázalo rybářský život v minulosti i dnes, úlohu žen rybářek a provedlo nás historií Tresčích válek (v minulém století Island rozšířil území kolem svého pobřeží, ve kterém nikdo cizí nesměl rybařit, a Briti to soustavně porušovali), a pak Národní muzeum (National Museum of Iceland), ukazující vývoj islanské společnosti od prvního osídlení v devátém století našeho letopočtu. Značná část starších památek jsou dřevořezby - zdobené trámy, sloupy, kostelní vrata... A jen na to umění a zručnost bych tam vydržela zírat hodiny.
Méně vzdálená historie ukázala i vývoj tradičního kroje nebo třeba souhrn dvacátého století, kdy každý rok symbolizovalo pár charakteristických věcí. Někdy třeba počítač, gramodeska nebo taneční střevíce. A jako bonus jsme proběhli samostatnou výstavu islandských pohlednic.
Posledním cílem dne byl plavecký areál Laugardalslaug. Z toho jsem neměla úplně dobrý pocit, protože bazény nikdy nepatřily k mým oblíbeným místům a celkově plavání moc nedám - má představa ideálního koupání je přeplavat lom tam a zpátky a pak si dvě hodiny číst na dece, na což je zbytečné kupovat vstupenku na plavečák. Nicméně když už jsem jednou měla City Card, rozhodla jsem se, že tomu dám šanci.
Každý jsme nafasovali gumový náramek s čipem, který nás přes turniket pustil do areálu a pak zamkl skříňku. (Údajně je taky někde v šatnách čtečka, která vám po přiložení čipu poví, kterou máte skříňky, kdybyste to zapomněli, ale já ji nezahlédla.) Vyšli jsme ven, neb hlavní bazén je tu venkovní. Na velké světelné ceduli blikala teplota 17°C a já začala střečkovat, že do toho teda nevlezu ani omylem, ale když už jsem tam stála v plavkách, alespoň jsem do té vody strčila nohu.
Voda byla jako polívka a ukázalo se, že 17°C je teplota vzduchu, voda má příjemných 28°C. Dětská část byla ještě teplejší, a jelikož byla s velkým bazénem přes úzký kanál propojená, chodila jsem se do blízkosti tobogánu vyhřívat.
(Mno, a o sérii horkých bazénků od 36°C do 42°C a parní lázni, která je cítit po zkažených vejcích, protože veškerá voda pochází z vulkanicky aktivní oblasti, se snad ani nebudu rozepisovat.)
Jednoduše řečeno, Laugardalslaug vážně stál za to. Tak, že jsme druhý den ráno vstali brzo, abychom si ještě před odjezdem zašli zaplavat.
První mimochodem: Většina obchodů, muzeí, kanceláří a dalších institucí neotevře před desátou. Proč? Ráno jsou Reykjavíčtí v bazénu.
Druhé mimochodem: Voda páchnoucí po vejcích není nic neobvyklého. Velká část Islandu čerpá vodu z geotermálních oblastí. V našem reykjavíckém bytě byla cedulka s upozorněním, že voda je vážně pitná, i když smrdí.
Třetí mimochodem: V Laugardalslaugu se podle všeho platí za vstup, být tam můžete, jak dlouho chcete. Celkově se mi bazény zdály jednou z mála věcí, které na Islandu nejsou drahé.
Žádné komentáře:
Okomentovat