Středa, let do Dublinu:
Letadlo zevnitř mi připadá extrémně
malý, ale baví mě, jak si popojíždí po letišti. Hned po vzletu
se dostaneme do úplně maličkých turbulencí, pročež jsem zbytek
letu vyděšená k smrti. Ale jinak je nad mrakama celkem pěkně a
další krizová situace nastane až v okamžiku, kdy se pilot začne
natáčet k dublinské runwayi. Z mého laického pohledu to vypadá
úplně stejně jako vývrtka, ovšem pilot se nedá a s Airbusem
bezpečně přistane.
Pátek, Carran:
Opatrně hledáme cestu výš,
přelezeme u toho pár zídek, několikrát si myslíme, že už jsme
na vrcholu, a pak zjistíme, že nahoře není vrchol, ale pláň.
Pořád je z ní ale krásný výhled na ostatní kopce a na Galway
Bay.
Vybíráme si radši cestu po vápencích
než po trávě a vřesu, protože vřes často maskuje díry v zemi.
V jednu chvíli narazíme na prázdnou
vodní nádrž a na cestu, ale cesta se rychle stočí zpátky do
našeho údolí, zatímco my chceme na tu druhou. Přelezeme ještě
pár zídek a začneme opatrně sestupovat po kamenném poli, přičemž
vyděsíme lišku, která malebně prchá přes vápenec pryč.
Slézat po kamenech je trochu o ústa,
takže jsme rádi, když prolezeme malým křovím a ocitneme se
skoro na rovině. Jdeme si obhlédnout studnu a pak se zaměříme na
zkoumání, kudy se dostaneme do civilizace.
Nejde to snadno, protože všechny
pastviny jsou kromě kamenných zídek ohrazené taky křovím.
vysoké prolézt ještě jde, ale nízké ostružiny ne. Nakonec
spratříme spásnou cestu a já jsem netrpělivá, takže jedním
šípkem prolezu násilím a následkem toho mám ještě týden
podrápané nohy.
J. si rozumně najde méně agresivní
cestu a vyjde bez zranění.
Přelezeme na cestu a sledujeme ji do
Ballyvaughanu, dopijeme poslední vodu a říkáme si, že tu někde
přece musí být hospoda, vždyť tohle je, u všech všudy, Irsko.
Neděle, Connemara:
Já pilně fotila, udělali jsme pauzu
technickou na nabrání benzínu v Oughterardu a pauzu kochací na
břehu Lough Inagh. Bez problémů jsme pak našli návštěvnické
centrum parku v Letterfracku, nacpali do batohu potřebné vybavení
a vyrazili jsme.
Návštěvnické centrum oplývá kromě
turistických informací taky hromadou informací o vzniku, vývoji,
bytí, zpracování, budoucnosti a uměleckém využití rašeliny, i
věnovali jsme chvíli vzdělání a rozšíření slovní zásoby o
„bog cotton“, což je druh trávy s chmýřím na konci stébla.
Modrá stezka nás vedla kolem ohrady s
oslíky a connemarskými poníky téměř nejkratší cestou na
vrchol Diamond Hillu, s výhledy na zelené kopce a kousky moře
všude kolem. Pak se odpojila červená jednosměrná vrcholová
stezka a výstup začal být zajímavý, místy i po čtyřech. Nikam
jsme nespěchali a pozorovali okolí, protože bylo fakt krásně
irsky zelené.
Pondělí, cliffs of Moher:
Pláž nás baví dlouho, ale nakonec
se vydáme hledat turistům méně známou cestu k útesům. Cesta s
námi dlouho kličkuje mezi pastvinami, ale nakonec nás zavede k
domu, jehož majitel písemnou formou žádá o přispění dvěma
euro na provoz parkoviště. Dál pokračujeme pěšky. V jednu
chvíli zaslechneme příšerný zvuk, nejdřív si myslím, že
někdo padá z útesu a ječí, pak že vrže hrozně zrezivělá
branka, ovšem ukáže se, že prostě hýkal osel.
Cesta nás vede k hrádku či věži,
od které je krásný výhled na útesy z netradiční strany.
Kocháme se, fotíme, J. čeká, až od věže odstoupí
němečtí turisté a půjde vyrobit fotka budovy samotné, pak se
procházíme po stezce nad útesy. Malebně se sbírají bouřkové
mraky, což se na jednu stranu krásně pozoruje, na druhou je to
dost výhrůžné. Obdivujeme racky, moře, vřes a další květiny,
stezku s bezpečnostní kamennou deskou na straně útesů, aby jim
vítr nepřefouknul turisty přes okraj, přelízky v zídkách, aby
neutíkaly krávy, a se začínajícím deštěm se vracíme k autu,
přičemž si v poslední přelízce natluču koleno. Zpátky na
parkovišti zjišťuju, že nemám dvě eura, víc se mi nechávat
nechce, tak tam hodím alespoň jeden cent a nějaké české koruny.
Středa, Galway:
Podle možností se ráno snažíme
vyrazit dřív, abychom měli čas na Galway. Helen nás vybaví
mapkou a důkladným popisem cesty, díky čemuž zakufruju až na
samém konci. Na silnici z Kilcolganu nás uvede do rozpadů
protijedoucí řidič kamionu, který na nás výstražně bliká.
Vzápětí zjitíme, že měl pravděpodobně na mysli zdraví ovce,
která si to odhodlaně štrádovala prostředkem našeho jízdního
pruhu.
Další zastávkou je univerzitní
kampus, kde hodlám najít geologické James Mitchell Museum, údajně
přezdívané Galwayské schované muzeum. První pokus míří mezi
modernější budovy a je marný, terčem druhého se stane krásná
historická budova porostlá psím vínem, v jejímž průjezdu
zmínku o muzeu skutečně objevím. Hrdě J. vedu do správného
vchodu, kde čeká cedulka oznamující, že muzeum je pro
rekonstrukci uzavřeno. To fakt naštve.
Čtvrtek, Kilfenora:
Set dancing nevypadá přesně jak
očekáváno, protože je v sále na návštěvě skupina
francouzských studentů trénujících cosi, co mi ze všeho nejvíc
připomíná line dancing. Jejich učitelka je sice nakonec stručně
a rychle učí jeden set, ovšem nevypadají, že by to hodlali
provozovat.
Pak si je v sále seřadí do čtveřic
pro Siege of Ennis, což mě v set dancing barn poněkud překvapí,
ale rozhodně se nevzpouzím, když nás učitelka popadne a doplní
s námi jednu čtyřku. Francouzi tuší, co mají dělat, ovšem
odhodlaně ignorují rytmus a fráze, takže snaha odhadnout kroky je
mi téměř k ničemu.
Pak Francouzi sestaví jeden set,
místní tanečníci pod pódiem druhý a Helen nenápadně
upozorňuje, že jsem taky tanečnice. Několik setů jen pozoruju a
nechám se fascinovat zejména tím, jak to baví mladé tanečníky,
pak se ze setu místních odpojí jediná Francouzka a já se můžu
propašovat na její místo. Do páru dostanu postaršího
gentlemana, který mi krok po kroku radí a úspěšně mě provede
asi čtyřmi sety. Při komplikovanějších figurách se na chvíli
dostanu i do rukou dalších tanečníků, což je v jednom případě
hubená možná dvanáctiletá holka. Pozdější vývoj událostí a
tance ukáže, že je to snad šampionka hrabství v sean nós
dancingu. Po ní vystoupí ještě dva Francouzi s tancem s koštětem,
což večer velmi důstojně zakončí.
Sobota, cesta do Wexfordu:
Cesta ubíhá celkem bez problémů, já
jí kus prospím a jediné, zato velké, dobrodružství vznikne z
nevinného úmyslu najít v Limericku pokud možno větší obchod a
nakoupit trochu do zásoby. V centru Limericku stačí jednou špatně
odbočit a už to po jednosměrkách fičí kamsi do háje, než je
kde se otočit. Druhý pokus, směrovky na Dunnes Stores, jo, ale nad
vjezdem do garáží špatně přečteme ceduli obsazeno-volno. Než
zjistíme, že tam místa jsou, přejedeme a znovu prsk a
jednosměrky. Pokus tři, J. vypadá, že nervy tečou po
podlaze, ale jistě a elegantně zaparkuje a vyrážíme hledat
schody do krámu. Nakonec uznám jejich neexistenci a strpím jízdu
výtahem, který nás vypustí na prodejní plochu plnou hadrů a mě
ztuhne krev v žilách. Jídlo se naštěstí objeví v dostatečném
množství o poschodí níž a já si šťastně naberu zásobu
gluten-free dobrot a smutně přemýšlím, co nechám na ostrově,
abych na ně měla v batohu místo. Když se dostaneme pryč z
parkoviště a míříme zpátky na dálnici, míjíme další Dunnes
s velkým nekrytým parkovištěm, z čehož mě chytá psotník.
Pondělí, Glendalough:
Na vzdáleném konci jezera si
prohlédneme zbytky hornické vesnice a lomu a začneme stoupat
ledovcovým údolím. Cesta je hlavně kamenná, místy jsou vidět
stopy po navrtávání kamene pro výbušniny. Cestou se vydatně
kocháme výhledem dolů na jezero a ještě vydatněji upravujeme
vrstvy oblečení. Na jednom náročnějším úseku nás zastihne
plnohodnotný déšť. J. najde úkryt pod asi třímetrovou
stěnou, kde můžeme v relativním suchu (nejvíc vody je v jezírku
pod námi) počkat, až se přeháňka přežene. Pak vystoupáme až
k mostu přes údolí a chvíli hodnotíme bouřkové mraky, které
se zjeví na obzoru a na uvítanou mrsknou blesk kamsi za kopec.
Pozorování ale zakončíme s tím, že nás ty nejhorší mraky
minou, a vydáme se travnatou plání dál. Tráva po chvíli ustoupí
vřesovištím, na chodníku z trámů pobitých kovovými očky není
úplně snadné vyhnout se turistům v protisměru, ale vždycky to
zvládneme, na vyhlídkách obdivujeme výhled, jezero a naše
odhodlání, že jsme se zase vyškrábali taky vysoko.
Úterý, Dublin:
Při výrobě večeře se mi povede
nešikovně roztrhnout sáček, což vytvoří velmi nepříjemný
zvuk.
„Stalo se to, co si myslím, že se
stalo?“ táže se J.
„Jestli tím myslíš, že je sekaný
potrubí po celý kuchyni, tak jo!“
„Rozsypaly se ti těstoviny a na
jednu jsi šlápla, přesně tak.“
Středa, let domů:
Na letišti se opět pobavíme balením
batohů do fólie, vystojíme dlouhou, ale svižnou frontu u
check-inu Aer Lingusu, který obsluhuje asi dvacet přepážek, a mě
trochu znejistí oznámení, že díky karimatce na boku je moje
zavazadlo oversized a musím si do dovléct k jiné přepážce. J. pro změnu bezpečnostní kontrola neupozorní na nesundané brýle, čímž si vyslouží alarm rámu a prošacování.
Pak se už ale spokojeně usadíme u gatu pro let do Prahy, čteme si
zprávy, spráskneme malý pytlík brambůrků od Roberty, a pak
obsluha gatu začne vydatně telefonovat a vychází najevo, že se
naše letadlo v Birminghamu trochu moc skamarádilo s náklaďákem a
teď se čeká, až bude opraveno. Nejdřív nám tabule gatu slibuje
další informace, které málokdy přijdou v určený čas, a pak se
bez výstrahy přehodí na let do Budapešti. Chvilku nás ještě
ujišťují, že máme zůstat tam, ale pak nás pošlou o pár gatů
dál, kde čekáme nanovo. Přečtu všechny dostupné zprávy a z
nouze se pustím do bonbonů, když se letadlo konečně objeví,
posléze jsme vpuštěni na palubu a Airbus se zařadí do fronty ke
startu.
Žádné komentáře:
Okomentovat