(Titulek čtěte ironickým tónem.)
Kdysi dávno, když jsem byla malé škvrně (i když zase ne až tak malé, protože mi tou dobou koupili dospělé kolo... ale já byla vysoké dítě, to až později mě vrstevníci dohnali), měla jsem vztah k cyklistice celkem kladný. V létě jsme jezdili na týdenní dovolenou na jih Čech a konali příjemné cyklovýlety s koupáním nebo sbíráním borůvek a bylo to prima.
Pak mi do tradičního termínu téhle cyklovýpravy vstoupil zároveň skautský tábor a nepojízdnost jiného rodinného kola, takže několik let mě doma každý červen čekalo oznámení "my pojedeme na jih, ty tam máš tábor, tak my si půjčíme tvoje kolo", jindy jsem moc s kým jezdit neměla a kolo jsem zanedbávala. A když se pak cyklovýprava změnila v autovýpravu, mé modré kolo bylo zanedbané dokonale.
Občas jsem si vzpomněla, občas jsem chtěla vytáhnout bicykl a jet ven, prohánět se kolem s větrem v uších.
Zanedbání kola a má technická nezdatnost ovšem způsobily, že všechny pokusy dopadly tristně.
Nejdřív jsem vyvlekla bicykl na chodník.
Zjistila, že má prázdné duše.
Našla pumpičku.
Dofoukla jedno kolo.
Zkusila pumpičku nasadit na druhý ventilek. Marně.
Vzpomněla si, že na jednom kole mám autoventilek, kdežto na druhém veloventilek. (Ptát se je zbytečný, taky nevím, jak se to stalo.)
Obrátila sklep vzhůru nohama, než jsem našla odpovídající šlaufek k pumpičce.
Zjistila, že tento šlaufek nejde namontovat k pumpičce, kterou mám v ruce, a jiná doma není.
A vztekle uklidila všechny propriety zpátky do sklepa.
Když jsem pak jednou dovedla modré kolo do servisu (ne kvůli duším, ale kvůli rozbité přehazovačce), bylo mi taktně naznačeno, že jsem na špatném místě a měla bych s ním zamířit na šroťák. Modré kolo bylo tímto odsouzeno k ničím nerušenému přebývání v nejzazším koutě sklepa.
(Kdo se s tím má přes to město tahat, když na tom ani nejde jet?)
Pákrát jsem si pak půjčila cizí kolo. A nebyla z toho nadšená.
Jednak jsem zjistila, že objet na kole moji obvyklou vycházkovou trasu mi trvá stejně dlouho, jako ji obejít pěšky, druhak jsem se cítila menší a ještě menší vedle ostatních cyklistů. Náš okres byl totiž plný cyklistů, kteří to brali vážně. Funkční oblečení, přilba aerodynamického tvaru, zrcadlové brýle, vychytaný cyklopočítač a hlavně skvělé kolo.
(Fakt je, že náš okres rozhodně nebyl placatá rybníkářská oblast.)
Tak se ve mně pomalu usídlila lehká nechuť k cyklistice, která se jednoho slunečného dne na turisťáku v septimě změnila v nechuť těžkou.
Ano, mohla jsem si za to sama, mohla jsem si místo cyklovýletu vybrat softbal. Ale jelikož jsem rok předtím slavnostně přísahala, že už nikdy nebudu hrát softbal (je úžasné, jak vám několik hodin tělocviku dokonale zhnusí sport, fakt že jo), řekla jsem si, že cyklovýlet rybníkářskou oblastí (tentokrát ano) přece zvládnu.
Výlet nebyl placatý, výlet byl o polovinu delší, než avízováno, protože "tudy je to sice delší, ale zato to není po silnici, to je dobrý, ne?", a krom úvodního kilometru jsem ho strávila bez výjimky na chvostě pelotonu. Čelo si vždycky krásně odpočinulo, a když jsme se my s D., sváteční cyklistky na půjčených kolech nenadávající jen proto, že nestačil dech, konečně objevily na obzoru, vyrazili zase dál.
A s touto historií jsem se odstěhovala mezi lidi, kteří na kole jezdí vydatně a rádi.
Hned dvakrát.
Nejdřív do Školního města, stojícího na rovné pláni, kde na kole jezdil do školy i náš pan děkan, pravou nohavici od obleku pečlivě vyhrnutou. Tam jsem odolala, všechno jsem měla tak blízko i pěšky, že mi kolo přišlo na přepravu zbytečné a na rekreaci, eh, s živými vzpomínkami na turisťák ani omylem.
A pak do Nového města, kde jsem byla (přes barvité vylíčení své cyklohistorie) vytažena na výlet.
A ona to nebyla taková hrůza, jak jsem se bála.
Ono se na kole jezdí celkem příjemně, když jedete dobrou cestou, svým vlastním tempem a přiměřenou vzdálenost.
Opatrně jsem tak začala měnit názor na cyklistiku, krůček po krůčku, až jsem si nakonec koupila nové kolo. Městské, abych dala najevo, že s ním nebudu lámat žádné rekordy.
Pořád jsem na sebe hrdá pokaždé, když pro prostě vezmu a jdu se projet, jen tak, protože mě to baví.
A navíc mi z toho plynou svemy na Annapurnu.
Druhý můj objev zdaleka není tak zásadní, tak absurdní a ani nezabere tolik textu.
Při brouzdání pochybnými zákoutími internetu jsem narazila na web zvaný Habitica. Je to stránka, která si klade za cíl motivovat lidi a podpořit je v plnění svých cílů a zlepšování životního stylu. (Výraz "habit" v názvu znamená zvyk nebo návyk, třeba stravovací návyk.) A jde na to stylem, který mi připomněl Vrcholy.
Habitica, stejně jako Vrcholy, využívá fascinující skutečnost, že naprosto minimální a bezvýznamná odměna (dvacet svemů v tabulkách nebo tři mince v měně, kterou používá jen tenhle web) dokáže lidi báječně motivovat. Symbolický rámec je jiný - člověk si vytvoří svou postavičku, která vypadá jako z videohry (motto Habiticy je "gamify your life"), zadává si úkoly a cíle podle toho, čeho chce dosáhnout, a když je splní a na webu potvrdí, dostává body a mince. Za mince je pak k nákupu výzbroj a různá vylepšení k postavě.
K tomu je na Habitice úžasná komunita uživatelů - podporující, vstřícná a hlavně tak široká, že vždycky najdete někoho, kdo na tom bude podobně.
Ať už jsou vaše úkoly "napsat román" a "složit státnice", nebo "zalít kytky" a "vynést odpadky".
Nepřestane mě překvapovat, o kolik snáz se myje nádobí, když vím, že si to pak budu moct odškrtnout v Habitice.
Co to o mně vypovídá?
Žádné komentáře:
Okomentovat