Loni jsem Vánoce odbyla. A necítila jsem se pak dobře, vadilo mi to. Tak jsem si slíbila, že to byly z mé strany nejodfláknutější Vánoce a příště že se budu snažit víc.
Tak jsem se snažila.
Důkladnou analýzu potenciálně obdarovaných a výsledný seznam dárků jsem řešila v půlce listopadu. Měla jsem na to vyčleněné dva volné dny. Přesto jsem ještě týden před Vánoci běhala a sháněla poslední nutnosti.
Adventní talíř jsem zkonstruovala třetí adventní neděli.
Vyrobila jsem jeden, slovy jeden druh cukroví, a když mě přestalo bavit zdobení, zbytek polevy jsem snědla.
Sehnala jsem sice pěkný balicí papír, ale zapomněla jsem na mašle. (Sláva izolepě.) A na jmenovky. (Sláva kimovkám každou druhou družinovku!)
Zírala jsem na právě zabalenou knížku a za nic na světě si nedokázala vzpomenout, jestli jsem z ní odlepila cenovku.
Rozhodla jsem se konečně vybalit a instalovat betlém, který jsem dostala před několika lety. Tahala jsem jednu figurku po druhé z drolícího se polystyrenu, oprašovala je štětcem na barvení vlasů a čekala, kdy do mě za tu svatokrádež udeří blesk.
A jak se vydařily Vánoce vám?
Tak to buď úplně v klidu, nejodfláknutější Vánoce jsem asi měla letos já - jak to tak čtu - ani jedno cukroví, mašle taky ne, vzpomenout si ani ne na cenovku, ale pro koho mělo co být, adventní talíř či věnec mě ani nenapadlo řešit... uf, ještě, že už je to pryč.
OdpovědětVymazatJe až děsivé, jak se z dětského očekávání radosti a překvapení stane stresující shon...
Tak ani mašle, ani věnec, ani cukroví nejsou k vánoční náladě vůbec potřeba, akorát já to mám v hlavě tak nastaveno, že Vánoce jsou patrový talíř plný cukroví a obalovaný kapr a procházka před večeří a co nebydlím s rodinou, každý rok se ve mně zuřivě pere chuť zařídit přesně takové Vánoce, jako jsou doma, a chuť udělat to všechno v klidu a po svém. Končívá to neuspokojivou remízou.
Vymazat