Motivovaná běžkyně

...fotografický začátečník a tak vůbec porůznu

Foťák jsem si koupila někdy na jaře, nejzákladnější ovládání jsem odhadla intuitivně a pokud jde o ten zbytek, inu, už jsem si alespoň návod stáhla na flashku. (Protože moje hračička má na papíře jen návod pro úplné začátečníky, to jest tady to zapneš a tady je spoušť. Pro komplikovanější požadavky je potřeba návod obsáhlejší, kderý mají jen na webu v pédéefku.)

Ale už se mi s ním povedlo udělat pár pěkných fotek a celkově se dá říct, že když mám někde být a nevím, čím se tam zabavit, foťák to příjemně jistí.

Z posledních týdnů namátkou...

Oh deer!

Nejsou navolno a já nejsem takový hazardér (i když ten foťák má úctyhodné přiblížení), jeleni jsou v ohradě s velkými oky, do kterých se pěkně vejde objektiv.
Když jsme kolem nich šli poprvé, leželi ve stínu a naznačovali, že na jakýkoliv pohyb větší než mrskání ušima je moc horko.
Ale zase jak dovedli mrskat ušima...
Když jsme se vraceli, vůdce stáda zkusmo vystoupil zpod přístřešku na trávu a usoudil, že už je to v pořádku. Stačilo zafrkat a celé velké stádo se zvedlo a šlo se pást.

Někdo to jí, já to fotím na makro.
A sním to až potom.

Zapadlý lesní rybníček. Ukrutně rozbahněný, děsný kačák. A na něm jeden perfektní leknín.

Vycházka do lesa. Do svahu. Sice jsem si zapomněla boty na běhání, ale i tak se mi zdá, že bych tuto příležitost neměla prošvihnout. Z tréninkových důvodů si to tu vyběhnu, hlásím zbytku výpravy. Možná i víckrát.

Ano, nakonec toho nalozím po lese dost, ale ta pravá motivace, to nebyl trénink, to nebyl závod, nýbrž...

Sice ten závod projedu, ale na útěchu si budu moc uvařit světovou bramboračku.

A závěrem jeden z mnoha, mnoha důvodů, proč Novému městu a okolí říkám Kraj barevnýho nebe.