There's no excuse to be bored. Sad, yes. Angry, yes. Depressed, yes. Crazy, yes. But there's no excuse for boredom, ever. (Viggo Mortensen)

neděle 17. září 2017

Běžím blátem

A taky loužemi, trávou, deštěm, mno, a lesy. Jo. To je asi tak ono.

V únoru jsem si nad sebe pověsila Damoklův meč v podobě odeslané přihlášky na desetikilometrový závod. A že tedy jako začnu běhat. Tak jsem začala, mizerným, těžkopádným stylem, horko těžko jsem zvládla svůj tříkilometrový okruh. Postupně jsem vylepšovala styl, opatrně prodlužovala vzdálenost, v květnu se radovala, že uběhnu pět kilometrů. To se vzdálenost v propozicích záhadně změnila na 12 km.
Mírně znejistělá jsem běhala dál, na dlouhou dobu se zasekla na šesti kilometrech, protože dát si dvakrát okruh je příjemně nekomplikované. A v srpnu, když jsem se pomalu začala pídit po konkrétnějších instrukcích, se v propozicích černalo 13 km a k tomu děsivé převýšení.

Tohle kdybychom věděly v tom únoru, jakživo by nás nenapadlo se přihlásit, žehráme s kolegyní, abychom se vzápětí utěšovaly, že ve štědrém časovém limitu to zvládneme i rychlejší chůzí. Mně to ovšem v hlavě přepne z nastavení "trénuju, abych zaběhla se ctí" na "trénuju, abych na trati nevyplivla žádnou životně důležitou součástku a pokud možno nedoběhla moc dlouho za předposledním". A fakt, že běhám po vodorovné stezce, čili jediným převýšením při tréninku jsou schody do bytu, taky nepomáhá.
Týden před závodem zaběhnu osobní vytrvalostní rekord osm kilometrů, představím si, že běžím ještě dalších pět, a obchází mě hrůza.

A pak nadejde den startu.



Teoreticky bych si mohla pěkně přispat, ale nervy nedovolí. Je mi fyzicky špatně. Sice přesně vím, co by mi pomohlo, od čeho jsem zdravotník, leč když patřičnou krabičku vylovím ze zdravotnického šuplíku, zjistím, že je půl roku prošlá. Zkouším alternativní metody léčby a nadávám si do kovářových kobyl.

Odvoz mě nabírá v domluvený čas a já se usilovně snažím o lehkou společenskou konverzaci. Prší. Na místě si vyzvedneme startovací balíčky a jdeme se ukrýt do tepla zázemí. U stolu pro čtyři nás sedí sedm, srkáme horký čaj a hovoříme o tom, jak se nejlíp obléct do toho deště. S rozmyslem vypustíme oficiální rozcvičku, neboť pořád prší a do našeho startu ještě zbývá dost času, a rozcvičujeme se později po svém, ukryté pod velkým slunečníkem.

Ze sedmičky u stolu tři běžíme třináctikilometrovou trať. Řadíme se do koridoru před startem a já si v posledních vteřinách před startovním výstřelem uvědomím, že stojím uprostřed. Honem se přesunu k bariéře, abych byla snáz k předběhnutí, protože v tomhle směru si nedělám žádné iluze.

Třeskne pistole. Zástup se postupně rozbíhá.
Trvá ještě několik vteřin, než se můžeme dát do pohybu i my, takže mám čas na nervózní vtípek. "No, zatím by to šlo," konstatuju. A pak už se vážně musím rozběhnout.

0.5 kilometru. "Už jenom dvanáct a půl," haleká vesele někdo přede mnou. Jenže hned začátek trasy vede do nepříjemného kopce. Nejsem první, kdo přejde do kroku. Jo, jsem jedna z prvních, ale ne ta úplně první, čímž se mi jaksi uleví. (Děkuju vám, uvědomělí běžci, kteří znáte svoje hranice a respektujete je, lhostejno, kdo se dívá. Taky se to musím naučit. Děkuju.)
Jedna parťačka mi mizí z dohledu, s druhou zatím klušeme bok po boku a ona mi tlumočí rychlost, jak jí ji hlásí její inteligentní telefon.

2 kilometry. Nepříjemný kopec. Dlabu na image a snažím se o indiánský běh. Koutkem oka zahlédu, jak mě předbíhá zelené tričko druhé parťačky.

3 kilometry. Běžíme více méně po rovině a já v duchu nadávám. Z profilu trasy jsem si odnesla nejasný dojem, že první polovina je pořád do kopce. Ty kopce ještě přijdou, neměla bych přecházet do kroku na rovině, bude hůř.
Pak to stejně zase střídám.

4 kilometry. "Už čtyři, to docela pěkně utíká," prohodí běžkyně přede mnou ke kamarádce. Neudržím se. "Jak to myslíte, čtyři?"
Zanedlouho přichází ostrá zatáčka a cesta nás vede do prudkého svahu. Cesta je to možná za pěkného počasí příjemná, ale po dešti se mění v bláto po kotníky. Všichni závodníci v dohledu soudí, že tím se běžet nedá. Do svahu shodně stoupáme rychlou chůzí v důstojném mlčení, které ruší jen čvachtání bot a moje hlasitá nadávka, když cítím, jak jsem si na lýtko kopla velký kus bláta.
A to nemluvím o tom, kolikrát mi boty v blátě málem zůstanou.

7 kilometrů. Jsem v půlce. Dál je to převážně z kopce. U občerstvovačky popadnu dech a říkám si, že běžet z kopce přece zvládnu. Vážně to docela jde.
Po vyběhnutí z lesa se přede mnou otevírá krásný výhled na kopce a mě přepadne pocit, že tenhle závod byl přece jenom dobrý nápad.
Servisák mě naviguje do louky. Držím se tempa, které považuju za své vytrvalostní, a zabíhám do vyšší trávy, abych si trochu očistila boty. Začíná mě předbíhat jeden závodník za druhým, kterýžto stav vydrží až do cíle.

10 kilometrů. Na poslední občerstvovačce si beru kelímek vody, pronesu přípitek k přítomným servisákům a v duchu si říkám, že tohle už přece dám. Jeden můj domáci okruh. Pohodička.
Vzápětí si připadám jako ještěrka v chladničce, tak mi ztuhnou svaly. No nic. Indiánský běh to jistí.

12 kilometrů. "Když nemůžeš, přidej!" haleká přihlížející dítě. Přesně toho jsem se bála, horší by bylo už jen to zazpívat. Napřahuju ruku. "Tak poběž se mnou a přidáme," nabízím. Dítě mě sjede znechuceným pohledem.

12.5 kilometru. Cíl je v dohledu. Téměř všichni přidávají. Já nějak nemám z čeho. Musím to doběhnout, přikazuju si, jedno jak rychle, ale tady, do háje, vážně nemůžu přejít do kroku!

13 kilometrů. V cíli je za sebou několik nafukovacích bran. Která z nich je vlastně cíl?!
A pak zahlédnu světelnou tabuli, na které se objevilo moje jméno, dojde mi, že cílem, to jest místem, které zaznamená čip na mém startovním čísle, jsem proběhla, a konečně můžu zpomalit.
Popadnu další kelímek vody a ještě než ho dopiju, zahryzne se do mě zima. Vyzvedávám si batoh, převlékám se a pak vyrazím bloumat kolem, nalézt parťačku v zeleném, na které závisí můj odvoz. Nakonec se rozhodnu jí zavolat. Telefon zvedne s prudkým oddechováním.
"Kde tě najdu?"
"Já jsem zrovna doběhla."
Metu si to zpátky k cílové rovince, rozhlížím se a hledám, kdo ještě má takové zelené tričko. Byla jsem vážně naprosto přesvědčená, že je přede mnou.

A pak už nezbývá než sednout si ke Kofole na doplnění energie a k čaji na doplnění tepla a užívat si faktu, že jsme ve zdraví doběhly.

Nevěřila jsem, že to řeknu, ale bylo to skvělý.

(Trocha čísel závěrem: 78 svemů za běh, 32 za převýšení a 5 za osobnostní rozvoj. Doběhla jsem cca ve třech čtvrtinách startovního pole a rozhodně jsem větší část trasy uběhla než ušla, což bylo moje základní předsevzetí. Čas byl hodina třicet pět.)

2 komentáře:

  1. Uznávám, že umíte běhat lépe než já. A taky Vás to víc baví.
    Ale jste už maminkou?
    I kdybyste pětkrát za sebou oběhla celou zeměkouli bez zastávky, nemá to hodnotu jediné hodiny s vlastním děťátkem.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A trvdím snad něco, co by s tím bylo v rozporu?

      Vymazat